„Byla to láska na první větu. Byl pohledný, ale zároveň inteligentní a moudrý. Věděl, o čem si povídat. Ačkoli jsem byla mladá, zamilovala jsem se, to mi nesmíš vyčítat. Pamatuji si, jak mě držel v náručí a společně jsme se dívali na hvězdy. Nejromantičtější zážitek, ze kterého jsi vzniknul Ty.“

 

Příběh, který mu za celý život vyprávěla matka snad jen dvakrát. Nebylo divu, že se do něj zamilovala, když sledoval její lesknoucí se zasněné oči. O chvíli později v nich zahlédl bolest, kterou si procházela v dalších dnech, týdnech a měsících. Nejen, že otce již nikdy neviděla, ale zanechal ji se zatoulaným tvorem v jejím břiše. Když zjistila, že je těhotná, nebyla nadšená. Blanche, jeho matka, byla mladá Francouzska, která ještě studovala školu. Nemohla dovolit, aby jí vyhodili, kvůli malému uzlíku, který v ní žil. Neměla však prostředky k tomu, aby se ho zbavila. Proto taky udělala to, co si myslela, že bude nejrozumnější – řekla o tom své matce. Již tehdy započalo nepěkné období, kdy si Blanche prošla šikanou. Místo podpory se setkala se silnou fackou a vyděděním se slovy, že děvku v domácnosti mít nebudou. Škola byla v pořádku, alespoň do doby, než se jí začalo kulatit břicho. Jako kdyby všichni najednou věděli i to nejtemnější tajemství. Drby o tom, že je děvka a ani netuší, čí dítě očekává, protože určitě si prošla nějakými orgiemi, bylo to nejmenší. Poslední tečkou se pro ni stala nehoda, kdy ji učitelka omylem podkopla nohy a Blanche spadla ze schodů. Nikdy nevěřila tomu, že by to byla náhoda, že zrovna ona ji omylem shodila. Místo toho, aby to rozebírala a nahlásila, po propuštění z nemocnice zbaběle prchla na venkov za svou tetou.

​

Všechny záznamy byly v jejím deníku. Od chvíle, co zjistila, že ji podporuje aspoň jeden člen z rodiny. Za vypomáhání na statku a v zahradách si vydělala nějaké drobné, aby následně mohla vychovávat dítě. Všechny vzpomínky, první kopnutí, první kontrakce, změny těla, jednoduše všechno, si značila do deníku, aby na něco nezapomněla. Dokonce i postranní myšlenky, kdy propadala depresím, jak všechno může zvládnout sama. Blanche neměla dostudovanou školu a najít nějaké uplatnění v práci, když má dítě? Skoro nemožné. Jeden z těch zápisů však byl i detailní výpis snu, kde jí navštívil její milý. Bláznila už natolik, že si to vymyslela? Avšak tak přišla ke jménu Armani, snad jako upomínku, že její milý někdy existoval. Představil se jí pod tímto falešným jménem. A místo toho, aby hledala toho ztraceného pohledného neznámého, pojmenovala tak svého syna. Armani se narodil na konci března během druhé hodiny ranní. Blanche držel dost dlouho vzhůru. Když se narodil, nějakou chvíli nedýchal. Žena prožila šok, že porodila mrtvé dítě. Před očima jí proběhlo několik myšlenek, kdy věděla, že tenhle život nechce, dokonce se i modlila, aby se dítě rozkřičelo. A po pár dlouhých vteřinách se tak konečně stalo. Žena si oddechla a zanedlouho mohla držet v náručí živoucí důkaz toho, že její romantická noc pod hvězdami nebyl jen výplod její fantazie.

​

První Armaniho dva roky žili s tetou na venkově. Pomáhala Blanche malé dítko vychovávat. Tímto si našel cestu k přírodě, zvířatům a večerní obloze, na kterou s velkou láskou koukal. Jakmile uměl chodit, utíkal z postele a rovnou k oknu, ze kterého viděl jen temnou oblohu a zářivé hvězdy. Ze své malé výšky nemohl vidět nic jiného. Avšak mu to nevadilo, byl hypnotizovaný tím, co viděl. Neměl z toho rozum, jak by mohl, ale ke hvězdám ho něco přitahovalo. Byly tajemné a vysoko, jako kdyby ho pozorovalo tisícero očí. Nejednou ho takhle nachytala Blanche, avšak mu o tom nic neříkala. Místo toho jim začal běžet čas. Ve Francii nebylo už dost místa pro mladou matku a její dítě. Začaly se hromadit otázky ohledně její rodiny, která ji chtěla vypátrat, peníze přestávaly stačit na dítě a práce nikde. Těžko říct, kolik věcí Blanche vedlo k tomu, aby ze dne na den zabalila věci a vydala se na letiště vstříc světu na druhé straně oceánu, avšak to bylo včas, jelikož další den její matka navštívila tetu s úmyslem se podívat na vnouče. Až telefonicky se dozvěděla, že si její matka myslí, že dítě je jen imaginární a je to její známka šílenství.

​

Blanche se s mladým Armanim usadila v malém bytě, který nevypadal zrovna vábně. Jeden z nejlevnějších bytů, který si mohla dovolit. New York byl velké město, avšak jeho nejvzdálenější okraje byly svým způsobem chudé a jednoduché. Blanche ovšem udělala jednu důležitou chybu. Při podepisování smlouvy se podepsala svým vlastním příjmením – Lemaître. Ne příliš časté příjmení se tak stalo snadno vyhledatelným. Aniž by měl Armani ve svém mladém věku tušení, co se vlastně děje, jeho matka si procházela těžkým peklem, aby svému synovi mohla dopřát ten nejlepší život, jaký matka dokáže jen vytvořit. Jenže vše mělo své klady i zápory. Týkalo se to především její práce, která byla velice vyčerpávající. Snažila se žít dobře, ale čím dál tím více se propadávala do věcí, které jednoduše nebyly dělané pro ni. Až spadla k občasné prostituci. Jak to tak chodívalo, nejeden muž jí tam nabízel lajnu. Proto se kolikrát ani nevrátila domů po své šichtě, jelikož byla zdrogovaná a vytuhla v klubu. A místo stovky, kterou jí muž slíbil, našla jen ubohých deset babek. Okradená, zdrogovaná, nevyspalá, se vracela domů za sedmiletým chlapcem, který měl nos neustále ve hvězdách. Žil si svou vlastní realitou, býval často zasněný, protože to bývalo lepší, než vnímat krutou realitu. V té době si uvědomoval změnu své matky. Jak ze šťastné ženy se stávala zahořklá a vyčerpaná žena pracující na hraně. Jakmile usnula, pomáhal jí. Nejen úklidem, ale také jí rozčesával vlasy a pečoval o ni. Občas míval nepříjemné sny, kdy s sebou cukal ze spaní. Zdálo se mu o tom, jak se matka vrací s modřinami na obličeji. Hrůzná zpráva přišla hned ráno, kdy matku tak skutečně našel. Mohl si vyplakat své světle modré oči. Neřešil ani tak to, že věděl dříve, že je na tom špatně, než to skutečně zjistil. Spíše se zařekl, že musí udělat něco pro to, aby se zapojil do pomáhání své matce. Když byl dostatečně starý na to, aby mohl roznášet aspoň hloupé noviny, ačkoliv načerno, dělal to. Vstával brzy ráno, aby mohl pracovat a získal za to aspoň drobáky, zatímco jeho matka spala. Poté šel do školy a vrátil se akorát včas, aby stihl matku, než šla do práce. Stal se z toho koloběh, za který byl na sebe pyšný, protože svým kukučem si získával nejen dýška, ale i sladkosti, které potom daroval ve škole. Věnoval se dětskému výměnnému obchodu.

​

Vše se změnilo, když jednoho dne přišel ze školy domů dříve, jednoduše opět šel za školu. Místo matky našel jen prázdný byt. Zanechalo ho to klidného, protože si myslel, že matka vyrazila do práce dříve. Kdyby jen tušil, co se stalo. Že během jejího každodenního rituálu, kdy si chystala pozdní snídani před spaním, se Blanche setkala se svou starší verzi, která se jí zjevila za dveřmi jako anděl pomsty. Hned od prvního pohledu ucítila, že to není přátelská návštěva, proto ji ani nepouštěla do bytu. „Co tady chceš, matko?“ ptala se ještě tlumeně. „Už by stačilo, Blanche. Tohle dlouhé divadlo musí už skončit.“ Tvrdá tvář neústupné matky nabrala ještě hrubší rysy, když se za ní zjevili dva muži v bílém. Blanche jak jen mohla, rychle před nimi zavřela dveře, avšak byli rychlejší. Ačkoli se snažila utéct do ložnice, docílila jen toho, že zanechávala za sebou rýhy ve dřevěných futrech a podlaze. Chytili ji, aby si ji mohli odvléct. „Já mám syna! Syna! Ari!“ Křičela jako o život, o který jí taky šlo. Nic v bytě na první pohled nevypovídalo o přítomnosti dítěte staršího deseti let. Ba naopak, vypadal to jako byt drogově závislé. Tak Blanche vypadala. Pomlácená, zničená, unavená, ale přesto bojová lvice, která chtěla být za každou cenu se svým synem. Odvezli ji, bůh ví, kam. Ovšem jakmile začala mluvit z cesty o zázračném muži, který se jí v jeden den zjevil a v druhý den jí zanechal s dítětem v břiše, nikdo jí nevěřil. Více než jejich slov si začínali všímat jejího fyzického stavu, který nebyl zrovna v nejlepší formě, proto uvěřili její matce a nechali ji zavřenou, daleko od Armaniho, který si začínal všímat toho, že matku nevídá až příliš často. Z počátku to byly jen hodiny, ale jakmile se to přehouplo ve dny, začal zanechávat v bytě vzkazy, nebo dokonce přestal chodit do školy, aby vyčkal na moment, kdy se jeho matka vrátí domů. Zhruba po třech dnech se rozhodl jít ji naproti do práce. Vzal si sebou věci do svého otrhaného starého batohu ze sekáče, který stal jen pár babek. Oblečení, jídlo, vše, co pro něj bylo nějakým způsobem důležité, aby se mohl vydat na cestu za maminkou. Nebyla to dlouhá cesta, avšak když se tam dostal, bylo ještě zavřeno. Až se čtvrtou hodinou odpolední se začaly objevovat ženy, pracující jako kolegyně jeho matky. „Blanche? Neviděli jste mou matku?“ Ptal se pořád dokola, dokud ho dovnitř nezatáhl nějaký muž. Tázal se ho nejdříve na matku, než si ho prohlédl od hlavy k patě. Drobný tmavší chlapec se zářivě šedýma očima se na něj koukal a marně doufal, že mu poví, kde se matka skrývá. Ten den se stalo více, než si sám je ochotný připustit. Možná taky proto dost věcí vypustil z paměti, například opakované zneužití. Jako kdyby to nebyly podstatné věci v jeho životě.

​

Jakmile se jeho svět přestal točit okolo matky, jako kdyby nic už nebylo tak snadné jako kdysi. Čtrnáctiletý kluk skončil na ulici, když neměl možnost platit byt či pracovat. Sousedky si ho k sobě vzít nechtěly, protože znaly povolání jeho matky a než aby počkal na sociálku, jednoduše popadl, co měl a utíkal. Utíkal, co mu nohy stačily. Několik ulic, bloků, dokud se nedostal do samotného centra. Udýchaný a zničený nevěděl, co si počít se životem. Neměl kam jít, nikoho neznal a z některých míst mu běhala husí kůže po pažích. Když našel budovu s plochou střechou a požárním žebříkem, trávil čas tam. Skrytý vysoko nad zemí v oblacích, blíže ke slunci, k měsíci i k hvězdám. Často přemýšlel nad matkou, co se jí stalo. Dokonce si dovolil i snít, že si pro něj přijde otec a řekne mu, že je bohatý, protože na sobě celý život pracoval, aby se potom mohli mít jako v bavlnce. Život však nebyl tak snadný, jak si přál. Aby si obstaral jídlo, stal se z něj zlodějíček, který kradl jen to nejdůležitější k přežití.

​

Jednou se mu to však stalo osudné, když mu bylo čerstvých patnáct let. Měl pocit, jako kdyby se mu o té situaci již zdálo. Stál v obchodě, připravený si schovat do bundy tatranku, ale rozhlížel se až příliš nápadně. Když si ji strčil do kapsy, sledoval ho pár hnědých očí. Po chvíli pohled vycítil a místo toho, aby se k němu otočil, se rozhodl schovat se mezi regály. Chtěl tatranku vrátit a vyzkoušet to později, ovšem když ji vytahoval z kapsy, muž ho chytil za rameno. „Takže krádež, mladíku?“ Oslovil ho prodejce, kterému nezáleželo na tom, kdo to je. „Kdybych tady nechával krást tak mladé nenažrané fracky jako jsi ty, byl bych stejně chudý!“ Osočil se na něj a vlepil ho do náručí strážníkovi, který byl na své obvyklé obhlídce. Ari nepromluvil ani slovo. Věděl, že má problém, ale taky věděl, že bude ještě větší, když promluví. Nechtěl sociálku, nechtěl do dětského domova, když se zvládal uživit v rámci možností sám. Na stanici mu dali kelímek s vodou, avšak výslechu se nevyhnul. Typický puberťák by zřejmě začal okolo sebe metat nadávky a bránil by se zuby nehty. Jenže Armani na větší dno již klesnout nemohl. Neměl u sebe doklady, žádné informace o rodině a jeho stav se na něm brzy podepisoval, když vytuhnul na polstrovaných sedačkách. Kdyby se tak nestalo, zřejmě by byl svědkem domluvy mezi dvěma strážníky, kteří chtěli volat sociální péči. Ovšem v tom je zastavil třetí, který právě přišel se slovy: „Ozval se jeho otec, vezmu ho a pojedu s ním to tam dořešit.“ Po předání určitých podpisových papírů si muž vzal znaveného puberťáka do náruče a přesunul se s ním.

​

Co se vlastně stalo? Vždyť za otcem ho těžko někdo přesune, jedině v možnosti, že taky se vypaří ze světa jako pára nad hrncem. Policista, který ho přenesl až do svého auta, byl vlastně jen muž v přestrojení. Přesněji satyr, který byl vyslaný do světa hledat zmatené polobohy a nasměrovat je na místo, kde budou v bezpečí před ostatními, i sebou samými. Bylo to snad Armaniho štěstí, že žádná potvora ho nenašla, aby mu utrhla hlavu. Satyr ho sledoval už nějakou dobu, ale občas se mu mrštný polobůh dokázal vytratit z hledáčku. Až nyní měl příležitost dostat vesměs zdravého hocha pod ochranu někam, kde se neztratí a bude se časem cítit jako doma. Kdyby měl Armani tušení o tom, co se s ním právě děje, že jede v autě, zřejmě by si myslel, že je to jeho jednosměrná cesta do dětského domova. Naštěstí celou cestu prospal jako batole, které již dlouhou dobu pořádně nespalo.

​

Mladý Armani se s trhnutím probudil až na neznámém místě, které připomínalo ošetřovnu. Přitáhl si deku blíže k sobě, jako kdyby ho mohla chránit před vším špatným. Podvyživený kluk z ulice skončil až na příliš krásném místě. „Našli ho krást, musel jsem ho přivést sem. Myslím si, že bude od Herma, ale to už je na tobě,“ zaslechl z jiné místnosti. Byl však slabý na to, aby se zajímal více. Tehdy se mu zdál sen, že vidí člověka, který měl však zadek koně. Těžko říct, zda to byla předzvěst, jelikož do dalšího dne ten sen zapomněl. Přesto pro něj nebylo takovým šokem, když ho ošetřovatelka zavedla k Cheirónovi. Rozbušilo se mu srdce, zlekl se, ale jeho tělo reagovalo zcela přirozeně. Jako kdyby takového mutanta již někdy viděl. Tím větším pro něj bylo překvapení, když mu všechno začal vyprávět. Kde se nachází, jak to v táboře chodívá a co všechno znamená, že se nachází na tomhle místě. Z počátku se mu to věřilo jen těžko. Ale jakmile rozdýchal jednu věc, začal na kentaura chrlit kvanta informací a otázek o otci i matce. Zjistil, že jeho matka byla, či stále je, obyčejný člověk. Tudíž božský rodič musel být otec. S polknutím přikývl na informace a následně ho požádal, zda by mohl najít jeho matku. Bylo to téměř nemožné, ale pod podmínkou, že nebude utíkat z tábora, mu to odsouhlasil. Jelikož se poučil z matčiny chyby, nepředstavoval se svým francouzským příjmením, začal používat to nejotřepanější příjmení, které si snad mohl vymyslet – Williams. Znělo to dostatečně americky, že by ho snad nikdo nepodezříval na Francouze. Byl paranoidní, že ho někdo vypátrá a jednoho dne se ztratí stejně, jako jeho matka.

​

Trvalo rok, než se k němu přihlásil otec. Psal se rok 2008, když najednou všechno začalo dávat naprostý smysl. Některé z věcí pochytil už z dřívějška, avšak až od určení se mu spojily všechny puzzle dohromady. Mnohem pilněji začal pracovat i na sobě. Měl skvělého učitele, staršího sourozence, který ho vedl ke zdravému životu a učil ho všechno, co sám uměl. Dočasně mu nahradil tu mužskou roli, která mu chyběla při výchově. Cvičil nejenom své vědomosti a schopnosti, ale také svou fyzičku, aby se následně mohl účastnit různých soutěží či výprav. Vyrostl z něj pravý muž, avšak částečně fixovaný na svého učitele. Když mu bylo jednadvacet, přišel za ním Cheirón, že se jim podařilo vypátrat jeho matku, zda se s ní chce vidět. Trvalo mu snad pět minut, než se probral ze svého tranzu, kdy na to němě přikývl. Tábor opustil společně se svým učitelem, který mu dělal nejen doprovod, ale i psychickou oporu. Nervozita by se z něj dala ždímat, když jeli do léčebny, kde už léta drželi jeho matku. Byl překvapený, že ještě žije, ale o to hůř snášel vědomí, jak celá ta léta musela žít. Zřejmě zdrogovaná a zcela vygumovaná po prášcích. Při vstupu do budovy se zapsal svým druhým jménem a následně i falešným příjmením. Měl tušení, že ten, kdo sem matku dal, bude obeznámen s jejími návštěvami. Stál před jejím pokojem a odhodlával se stisknout kliku. V druhé ruce tisknul deník, který si kdysi psávala a zapisovala do něj naprosto všechno. Celá ta léta jej střežil jako oko v hlavě. Konečně se mu podařilo stisknout kliku a pootevřít dveře, aby mohl spatřit obal ženy, zcela bez duše. Seděla na parapetu u okna a koukala se z něj ven na zahradu. „Blanche?“ oslovil ji jménem opatrně. Zavřel dveře a přešel k ní blíže. Zahlédl kruhy pod očima, prohloubené tváře a rozdrásané rty do krve. Její pokožka byla bledší, než si pamatoval. Vlasy splihlé, oči ztratily ten známý lesk, zbyla jen skořápka. Pomalu si k ní přitáhl židli, aby se na ni následně usadil. „Blanche, pamatuješ si na mě? Podíváš se na mě, prosím?“ Tiše šeptal, jako kdyby i stěny měly uši. Čas jim běžel a oni tam seděli v tichosti bez jediného očního kontaktu. „Mami,“ zkusil to ještě jednou tiše a lehce se dotkl její ruky. Těžko říct, co jim proběhlo před očima, ale najednou se její bledé oči koukly do těch jeho. Neřekla ani slovo, jako kdyby jí připravili o jazyk, ale z jejich očí vyčetl poznání. „Pane, za chvíli bude oběd, budete muset odejít,“ oznámila mu příchozí sestřička, která ve stejnou chvíli i zmizela. Přikývl, avšak z matky nedokázal odtrhnout oči. Místo toho jí vtiskl do dlaně deník, který jí patřil. „Nejsi blázen, slibuju, že přijdu na to, jak tě odsud dostanu. Jakože se Armani jmenuju,“ zašeptal a než odešel, políbil ji na čelo. Rozloučení pro něj nebylo lehké, ale měl na paměti, že jeho matka žije a pamatuje si ho. Když odcházel, sestřičky po něm podivně koukaly, ovšem nedokázal z toho nic vyčíst.

​

Když mohl, tak matku navštěvoval, jak se jen dalo. Ovšem v táboře měl stále své povinnosti, které nemohl začít jen tak zanedbávat. Když byl o deset měsíců na cestě do léčebny, nikdy by netušil, že nebude schopný se vrátit. Bylo mu oznámeno, že matka zemřela na předávkování a nalezli u ní jen deník. Ztratil ji příliš rychle na to, aby rozeznal tuhle krutou realitu. Když se tam zdržel v sedadle, kdy skoro připomínal jednoho z bezduchých pacientů, k recepci přišla matčina starší a pochmurnější verze. „Přišla jsem si pro tělo Blanche,“ oznámila jednoduše, jako kdyby si objednávala maso z pultu. Nevěřil svým uším ani očím. První kontakt s jeho biologickou babičkou neproběhl. Stačilo slyšet, jak cepuje mladou recepční, aby věděl, že s tou ženou nechce mít nic společného, protože by to vedlo jen ke krvelačné vraždě. Bez rozloučení se zvedl a chtěl vyjít ze dveří. „A až sem přijde ten pan Williams, dejte mu na mě kontakt, ráda bych věděla, co si s mou dcerou říkával, vždy jsme se minuli,“ pronesla starší žena, jako kdyby byli staří známí. „Ale ten už tu byl, právě-“ rozhlížela se recepční po Armanim, ale nenašla ho. Akorát zašel za roh dveří, rozhodnutý s touhle šaškárnou skončit. Poté, co celý roztřesený dojel do tábora, nedalo se s ním mluvit. Usedl do své ložnice za stůl, kde si začal míchat tarotové karty. Potřeboval znamení, potřeboval vědět něco, co mu pomůže nabrat nový směr. Místo výčtu se mu roztřásly ruce a on konečně propadl pláči, který ho drtil za očními bulvami. Změnilo ho to? Jako každého. Dokázal se s tím však vypořádat po svém.

​

V následujících letech se toho dělo mnoho, ale jako další rána do jeho života byla, když na Tábor polokrevných zaútočila bohyně noci Nyx. V boji proti ní padlo nespočet známých lidí, kamarádů, ale také jeho nejoblíbenější instruktor, a zároveň sourozenec. Sám si z boje odnesl výrazné jizvy na zádech, když se ho snažili rozdrásat. Během oprav tábora a hledání přeživších, mu bylo nabídnuté místo instruktora. Převzal tak žezlo po svém učiteli a rozhodl se věnovat něčemu, co může pomoct budoucím generacím.

• Narodil se 27. 3. 1992, tedy ve znamení berana.

• Mluví plynule anglicky a francouzsky.

• Rok žil na ulici, ze které nemá moc přímých vzpomínek, avšak ho to naučilo si vážit věcí.

• Některé jeho vzpomínky na dětství jsou zakryté černou oponou, kterou nehodlá nikdy zvedat.

• Je celkem špatný zloděj a celkově se mu zlodějina hnusí, kdysi kradl jen kvůli jídlu.

• Na zádech si nese výrazné jizvy po drápech.

• Nad levým obočím se mu skrývá malá jizva, když se porval za svých mladších let v Táboře.

• Má rád staré legendy a příběhy, které nějakým způsobem souvisí s hvězdami.

• Tajný bisexuál.

• Na levé ruce nosí mužský snubní prsten, nikomu se však se svým milostným životem nesvěřil a nikdo ani neví, odkud pochází.

• Jeho instruktáže jsou většinou pro trpělivé, chápající a empatické lidi. Když se stane, že tam objeví nějaký frajer, aby balil tábornice, rád mu poví budoucnost a pošle ho dělat něco užitečnějšího, ovšem ne tolik příjemného.

• Ačkoli působí jako odpůrce boje, prošel si tréninkem jako každý jiný. A nikdy nemluví o tom, co se stalo, když na Tábor zaútočila bohyně noci Nyx.

•  Jeho oblíbená barva je indigová modř.

• Nesnáší, když si na něj někdo vyskakuje jako nadržená čivava.

•  Trpí silnými bolestmi hlavy, když se moc dlouho věnuje jasnovidectví.

•  Když má v sobě až příliš emocí, hledí na hvězdy celé hodiny.

• Jeho vášnivým koníčkem je malování.

• Miluje višně a lesní plody.

• Abstinent.

• Nemá v oblibě policii, nebo jiné státní útvary.

• Jen pár vyvolených znají jeho původní jméno. Pro autentičnost si dokonce sehnal i falešné doklady, aby mohl jezdit pryč.

• Se svou rodinou z matčiny strany se nevídá a ani o to nikdy nestál.

​

​

• Příchod do Tábora: Duben 2007, určen září 2008