Brooke Williams

27 let | Iris | Instruktor || Kefír

Vzhled

Blonďaté kadeře se jí snáší až pod ramena, s hnědými odrosty. Není to ale jediná barva, která na její hlavě byla, dřív si totiž dost barvila vlasy. Snad aby si každý vybral, jak si ji bude pamatovat. Často je nosí rozpuštěné a volně poházené zrovna tak, jak se jí to líbí, V jiném případě si dělá volné copánky a v neposlední řadě si zaplétá menší copánky, které pak sepne vzadu, aby vlasy byly stále rozpuštěné, to se však děje jen v případech, kdy se probudí v dobré náladě a k zrcadlu vykročí správnou nohou. Stejně tak její očka jsou zbarvena do hnědé barvy. Nemůžeme opomenout ani rtíky, které se často pyšní leskem na rty nebo rtěnkou, podle nálady nebo dokonce počasí, prostě co ji zrovna napadne. Nebojí se barev, tudíž není nezvyklé jí vidět i s modrou rtěnkou na rtech, pokud takovou vlastní. K jejímu celkovému vzezření nemohou chybět ani šperky – konkrétně hlavně náušnice, všech tvarů a velikostí, pořád ale v jisté míře decentní.

Oblečení, to už je oříšek. Na jednu stranu má smysl pro módu, rozhodně ale nezůstává u neutrálních barev. Nebojí se kombinovat barvy jako je například žlutá nebo tyrkysová, vždy to ale dokáže tak, aby to nevypadalo moc křiklavě. Pozornost má ráda, ale přece jen ne přílišnou. Avšak kdyby se chtěla se svými 170 centimetry a hubenou postavou ztratit v davu, zřejmě jí to barvičky nedovolí, ačkoliv nikdy nic podobného nevyzkoušela. Co se obuvi týče, podpatky zrovna nemusí, vysoká je podle svého názoru dost, v táboře tedy často pochoduje v obyčejných keckách, nedej bože si občas vyrazí na pochůzku jen v pantoflích. Nejčastěji však vyšší boty, s kterými může v klidu chodit po stáji v boxech, v takovém případě má na práci jedno oblíbené, už vytahané, zelené tričko s cartoon panáčkem a nápisem „Keep going“.

Povaha

Zbrklost. Hlavní charakteristika její povahy, kdy vlastně v několika momentech dokáže vymyslet ty největší blbosti a rozhodnutí, aniž by přemýšlela nad jejich následky. Častokrát se rozhoduje nebo mluví rychleji, než stihne přemýšlet. Tohle ovšem neplatí pro její lekce, kdy se stará o výcvik táborníků a jejich vztah ke zvířatům. Jednoduše se soustředí pouze na to, na co ona sama chce, všechno ostatní odbyde a přesně proto její myšlenky jako kdyby zamrzly. Nedokáže je v mnoha případech využít dřív, než se začne pořádně rozhodovat. Postupem času už si ostatní na její zbrklé a rychlé kroky zvykly, ale kde koho její občasné nejisté rozhodování dokáže dokonale potrápit. Dalo by se o ní říci, že je občas stále ještě dítě, i když se dokáže chovat jako dospělá. Naivita u ní však přetrvává stále stejně, není tedy divu, že někomu snadno skočí na špek a prakticky při seznámení uvěří komukoliv, což se váže k její zbrklosti a pozdějšího litování, kdy nedokáže ani trochu spolehlivě zakrýt smutek. Věří až přespříliš a prakticky se nikdy nenaučila říct přímé ‚ne‘, ať už se jedná o přítele nebo úplného cizince, který je v nesnázích. I kdyby jí tím chtěl nalákat do pasti, ona neodmítne, jednoduše jí to nedojde. Často jí tedy musí z průšvihů tahat někdo jiný. Pokud jde ale o správné lidi, je spolehlivá a hlavně oddaná. Poslechne na slovo, pokud jí tedy zrovna nezajímá něco jiného. Vesměs v blízkosti koní by se nedokázala soustředit na jiné aktivity, kolikrát když po ní nějaký táborník něco chce, vrazí mu do ruky bonbon a pošle ho, ať se zeptá někde jinde, jen aby ona měla klid na svá milovaná zvířata.

Je tak trochu nešika, pokud se nesoustředí (vlastně i když se soustředí), povede se jí něco zkazit, při čemž často následuje dlouhá řada nepřestávajících omluv, obzvlášť když někomu něco pokazí, či je dokonce na koberečku u vedení tábora. Nemůže za to, jednoduše má hlavu v oblacích a občas jí něco… ujede. Přesto všechno ona je trpělivá, všechno vždy překousne jen proto, aby dostala svého, naslouchá a pomáhá, své chyby si často chce i odpracovat, ať se jedná o cokoliv. Občas se chová tak trochu jako blázen, na druhou stranu se pak sama za sebe trochu stydí, hlavně v přítomnosti mužů, kdy začne mluvit potichu nebo dokonce přerušovaně, protože to je právě ten moment, kdy se snaží vymyslet něco, co by mohla říci. Ne však vždy řekne něco správného, většinou jde o absurdní otázky nebo poznámky, které v závěru jejího koktání a opravování slov ani nebudou dávat smysl. Na druhou stranu za dobu v Táboře polokrevných už se něco málo naučila, věří tedy tomu, že jí nic nepřekvapí.

Historie

Píše se rok 1999 a do jednoho malého sirotčince v Kanadě se vydávají Emett a Rue Williamsovi, kterým nebylo přáno míti spolu dítě. Jediný krok ke šťastné rodině byla adopce, mladý pár tedy neváhal ani vteřinu a po spoustě vyřizování společně s nimi, ruku v ruce, ze sirotčince odešla blond tříletá holčička. Dostala jméno Brooke, po zesnulé sestře svého otce, kterou svým vzhledem, až na pihatou tvářičku a hnědá očka, připomínala.

Sama si nepamatuje, že kdy byla v sirotčinci, stejně jako si moc nepamatuje na Kanadu, z které se dost brzy odstěhovali do Queensu ve Spojených státech. Pro její rodiče se tam objevila pracovní nabídka, umožňující pracovat zamilovanému páru společně a z domova, aspoň na čas, kdy nezačne Brooke chodit do školy. Kromě toho školy poskytovaly úžasnou péči, takže se mohli Williamsovi v klidu soustředit na svoji práci v advokátní kanceláři, zatímco adoptivní dcera se mohla soustředit pouze na školu, která pro ni rozhodně nebyla žádný med. Nespokojené děvče se odmítalo učit, odsuzovalo vše kolem sebe a každá hodina strávená ve škole pro ni byla mučení. Zkouška soukromého učitele nepomohla ani náhodou, účtoval si strašné peníze a příplatky za to, že po něm blondýna házela sbírkou poezie. Hyperaktivita a nesoustředěnost se u ní projevila v brzkém věku a přetrvávala po čas puberty, kdy se akorát stupňovala ještě víc. Na škole jí držel jenom fakt, že nechtěla jít od svých přátel na jinou, jak jí doma otec káravě připomínal každý den, co přinesla poznámku nebo přišla déle, z důvodu poškoly.

Puberta byla snad ještě horší případ, plný výkřiků do prázdna. New York donutil její rodiče k plnění více advokátních případů a ona tak o pozornost žádala jinde, zejména ve špatných skupinkách lidí, kde se projevila především její zbrklost. Nebála se ochutnat alkohol ani marihuanu, aniž by dbala na následky. Později na to také doplácela veškerými účinky, od stavů bezvědomí po pořádné ranní kocoviny, které z celého srdce nesnášela. V každém případě se s podobnou skupinou lidí bavila dál.

To se jí také jednoho dne rozhodně stalo osudným, i když cigaretový zápach z jejích ‚přátel‘ mohl na jednu stranu maskovat její nezvyklý původ. Škola zrovna zavítala na Long Island, necelou hodinu od Queensu, kvůli nějaké exkurzi. Není nutno dodávat, že se Brooke se svojí skupinou vytratila po několika minutách pauzy na oběd, kdy se jejich útočištěm pro nekalosti stal les. Zprvu působil klidným dojmem, dokud to krásné ticho neproťal hlas podivně vyhlížejícího muže, který je nabádal, aby rychle odešli, nebo nepřežijí. Samozřejmě skupinka 16letých puberťáků brala všechno jako vtip a muži se tak pouze dostalo výsměchu, což se rozhodně nemělo stát. Všichni by přísahali, že to při prvním pohledu byl muž, člověk, teď? Ohavná potvora řítící se přímo k nim. Brooke ani nikdo jiný nedokázali pořádně zaregistrovat vzhled zjevu, který se je rozhodl pronásledovat. Rozdělili se a k jejímu neštěstí, zrůda následovala přímo ji. Byla vyděšená, poslední, na co si vzpomíná, byla jakási brána, ke které se blížila, než omdlela.

Probudila se až v Táboře polokrevných, z čehož byla viditelně patrně vyděšená, protože její výkřik upoutal veškerou pozornost, jak raněných, tak ošetřujících. Dalo by se říct, že se ten den znovu narodila, protože na ošetřovně ležela celý týden, než byla schopná vstát a prakticky to změnilo celý její život, protože o něj ten osudný den málem přišla. Bránila se sice zuby nehty – doslova – ale nakonec si s pomocí pár jedinců na Tábor polokrevných a ostatní věci zvykla. Nechtěla si přiznat fakt, že by měla být potomkem božské krve, když měla oba dva rodiče, uvěřila až ve chvíli, kdy se k ní po půl roce v táboře přihlásila její matka, podle všeho ta skutečná. Na jednu stranu měla radost, na stranu druhou věděla, že žila ve lži.

Postupem času se se vším pomalu vyrovnávala, učila se a místo svých předešlých záletů z mládí si našla jiný koníček. Začala navštěvovat stále, zamilovala si totiž koně, jedny ze spousty její maličkostí milovaných zvířat. Stejně tak i pegasy, kterým nejdříve nemohla přijít na chuť. Později se stala i instruktorkou, která s těmito úchvatnými stvořeními může pracovat.

Zajímavosti

Dobrovolně chodí uklízet stáje, ať už jde o tu nejvíc primitivní práci nebo ne. Často se stává, že v některém z boxů společně s koňmi i usne, proto nebývá věčně k nalezení.
U Cheiróna se u ní někdo přimluvil, aby získala post instruktorky, avšak ona doposud neví kdo, ačkoliv si je vědoma toho, že jí pan neznámý dost pomohl.
Má zlozvyk, a to sice okusování tužek. Všechny tužky, co se dostanou do její blízkosti za chvíli vypadají jako kmen stromu okousaný od bobra a je jí v celku jednom, že ta tužka nepatří třeba ani jí. V momentě, kdy nemá nic vhodného po ruce, kouše se do vlastního rtíku, avšak ne tak silně, na to se má přece jen pořád ještě ráda.
Pokud s někým naváže oční kontakt, má ve zvyku házet po dotyčném nejrůznější ksichty, záleží na náladě a faktu, jak moc dotyčnou osobu zná. Nesnáší, když na ni někdo civí, je schopná se tedy na dotyčného pořádně zamračit.
Ačkoliv dávno ví, kdo je její božským rodičem, za své právoplatné rodiče považuje ty adoptivní, protože jí celé ty roky vychovávali. Navzdory faktu, že už je nikdy neuvidí, má jejich fotku ve svém pokoji. Pomuchlanou, potrhanou, ale má ji.
Dost často prosí Cheiróna o povolení opustit území tábora jen proto, aby si mohla nakoupit nějaké nové oblečení a věci. Někdy je na tom hůř než děti Afrodity, ale jednoduše se nadchne pro nové a nové kousky. Zároveň sebou zpět vozí i zásoby sladkostí, kterými odměňuje táborníky při lekcích.
Miluje svetry, spíš, než by si tedy na sebe vzala mikinu, oblékne si svetr, i kdyby měl být vánoční. Nejraději má ty pletené, jako od babičky, v dnešní době už ale možná trošku… modernější.