Cassiopeia Collins

17 let | Astraios | Táborník || Mercy

TrampolineShaed

Vzhled

Na první pohled, možná i druhý nebo desátý, tohle děvče možná přehlédnete bez toho, aby vám nějak stálo za pohled, ale pokud už jste si jí všimli, je to možnost, že uvidíte spíš nepřítomný pohled upřený do dálky, než si ona všimne vás. Jedná se o jemnou bytůstku, u které můžete po většinu času vidět na tváři úsměv, který se skrývá za záplavou světle hnědých vlasů, které jí sahají až po pas. Rysy její tváře jsou poté velice jemné a i když není vyloženě typická kráska, která svým zevnějškem sebere druhým dech, je se sebou spokojená. Se svýma pronikavýma modrýma očima, drobným nosíkem, který jde nepatrně špičkou nahoru, plnými růžovými rty, většinou poněkud růžovými tvářičkami a lehkou sprškou pih by se při nejmenších dala označit za relativně roztomilou.

Na roztomilém vzhledu ale může ubrat její výška čítající 169 centimetrů, se kterými se neřadí právě mezi ty výškově roztomilé holčiny, které má každý chuť ochraňovat. Postavově je poté spíše hubená, přičemž některé nepříliš milé duše v táboře jí rády označují za anorektickou, ale ona si stále přijde v pohodě a zdravá, takže si moc neláme hlavu s tím, že jí nejde přibrat, neboť žádnou poruchou v oblasti stravování jistě netrpí. Nějaké ty svaly má, i když zdaleka ne vyrýsované a pořádně napumpované, a skutečnost, že má díky rychlému spalování a poměrně nízkému množství podkožního tuku téměř zanedbatelné poprsí, jí příliš netrápí.

Co se poté módy týká, není člověk, který by se nějak pevně v tomhle ohledu vyhraňoval a nebo se držel toho, co je zrovna v kurzu. Po většinu času vybírá podle toho, jakou má právě náladu a moc se neohlíží na to, jestli to jde k sobě nebo ne, i kdyby na ní měla naběhnout módní policie. Tím pádem je schopná obléct si prakticky všechno, i když tedy rozhodně není fanouškem extrémně odhalujících věcí. Čemu ale rozhodně fandí, jsou ručně vyráběné šperky, ať už se jedná o korálky nebo nějaké kamínky navléknuté na šňůrce z kůže, nebo o pletené náramky z bavlny, ráda má něco takového vždy u sebe.

Povaha

Když této slečně někdo bude věnovat pozornost, může se mu na první pohled zdát, že jí snad nic na světě nedokáže trápit, když s úsměvem kouká kamsi do dálky, jako by mohla vidět za stromy a hory až někam, kde na ni něco nebo někdo čeká. Je to osudová láska nebo životní příležitost k dobrodružství? To ona sama nejspíš ani netuší, ale fantazii se meze nekladou a osud jí dovede přesně na místo, kde má být, pokud pro ni něco takového přichystal. Je to tak, že ráda přemýšlí, co jí život připraví do cesty, ale nikdy se tím nezatěžuje na tolik, aby jí to vmetlo chmury do života. Bát se o budoucnost je jako nežít a ona se soustředí spíš na to, že bude ona budoucnost jistě alespoň nějakým způsobem překrásná a něčím jí obohatí. Když už se ale přenese pohledem z dálek budoucnosti zpátky do přítomnosti, může vám nabídnout milou společnici, která si bez rozdílů ráda popovídá se všemi a to klidně na dlouhé hodiny, kdy je schopná mluvit o všem a zároveň o ničem, jako by na ničem nikdy nezáleželo, ale stejně tak nemá problém poskytnout druhému svůj pohled na věc, když vidí, že je pro něj něco důležité a potřeboval by radu.

Obecně, když se s někým baví, jedná velmi intuitivně, co se jedná přístupu k druhým lidem. Nemá sebemenší problémy k němu přistupovat na základě toho, jak cítí, že by měla, protože věří svým pocitům a sobě samé. Dalo by se to označit tak, že má velmi rozvinutou empatii nebo že prostě vidí do druhých, ale je tomu zkrátka tak, že jen málokdy neví, co by měla v nějaké situaci říct. Někoho to možná může znervózňovat, zvlášť když vezmeme v potaz skutečnost, že lidi pozoruje, když s ní mluví, vnímá je a všímá si gest, udržuje oční kontakt. Zkrátka dává ráda najevo ostatním, že je skutečně vidí a je tam, pokud jí potřebují. Zároveň je za tím ale i jistá touha odhalit, co se v druhých skrývá. Pozoruje je a objevuje to, co je ostatním skryté, jelikož nejsou dostatečně všímaví. Vždy se ale snaží o to, aby se ostatní v její přítomnosti necítili nějak nepříjemně, i když jí možná hodně lidí vidí jako podivínku.

To jak na ní druzí pohlíží jí ale nijak zvláštním způsobem netrápí, dokud je spokojená sama se sebou a ona se svým já ztotožnila se vším všudy už dávno. Někdo by to mohl mít na narcismus, ale ona nevidí na tom mít se ráda nic špatného, spíše jí je líto těch, kteří toho nejsou schopni. Proto se taky snaží druhé podporovat v tom, co dělají, zvedat jim náladu, když mají pocit, že dopadají na dno, a připomínat jim, že nemá cenu zahazovat příležitost díky jednomu nezdaru. Není ale moc velkým fanouškem falešných komplimentů, které druhé nikam nedovedou, protože neopodstatněné komplimenty a pochvaly vedou leda k tomu, aby měl někdo jen nezdravě vysoké sebevědomí, které mu zabrání vidět, že není ani zdaleka v cíli a pouze ho posune dál od toho, co chce. Úspěch se naopak pojí se zdravým sebevědomím, které roste souběžně se skutečnými výhrami a ne s chlácholivými lžemi nebo podlézavými chválami. Ona je ve všem vždy upřímná, i když dává pozor na svá slova. Nevidí nic špatného na rozmýšlení si toho, co řekne. Přemýšlení nad odpovědí totiž neznamená pouze to, že si člověk vymýšlí nějakou lež či výmluvu, kterou by vás mohl zrazovat, ale také to může znamenat, že formuluje svoji odpověď, aby druhými nebyla pochopena tak, jak jí chápat nemají, a to je její případ. Není tajemstvím, že lidé, ačkoliv se snaží komunikovat, tak stále komunikují na úplně jiných rádiových vlnách a ona se většinou snaží o to, aby jí rozuměli.

Ale není tomu tak úplně pokaždé. Vždy byla člověk, který má v hlavě celou spoustu otázek a k nim ještě více možných odpovědí, nad kterými přemýšlí. Ale i když nemá žádný problém přemýšlet nad něčím pouze sama za sebe, ještě menší problém má do svého přemýšlení zapojit někoho dalšího. Přeci jen život sám je plný otázek a ona nemůže být sama, kdo se je snaží rozluštit. Uvědomuje si, že není ani nejchytřejší ani nejmoudřejší a že jí chybí nejspíš spousta vědomostí, které jsou všeobecně známé a nejspíš by si jejich zjištěním pár témat na rozebrání mohla odškrtnout, ale to jí nebrání v tom, aby se snažila přijít na cokoli, co jí zrovna napadne. Ale všem někdy dojdou nápady, takže je hezké mít někoho, kdo si s ní přisedne v jídelně nebo se s ní natáhne do trávy a při pohledu na nebe se s ní pustí na výlet skrz filozofické otázky bytí, na které snad neexistuje špatná odpověď. I když toho názoru také může být občas sama, neboť ne vždy se najdou lidi, kteří respektují pravdu všech a prosazují pouze tu svoji. K takovým ona určitě nepatří. Stokrát radši zkusí rozvinout myšlenku toho druhého spolu s ním, než aby nesmyslně trvala na své. Ale to je možná tím, že není hádací typ. Dohady a konflikty může v klidu přenechat někomu jinému, ona si mezi tím radši vychutná třeba pohled na něco, co jim při jejich hádání uteče.

Sama si občas připadá, že se svojí náturou tak nějak nikam nezapadá, ale když vidí skupiny, do kterých se ostatní druží, tak je vlastně radši, že může v klidu být sama sebou, aniž by se nějak omezovala. V samotě se dá najít klid, když se nad tím člověk zaměří a ona mnohem radši půjde sama než s někým, kdo by měl potřebu měnit její pohled na svět. Občas si dokonce i říká, jestli náhodou neměla být něco jiného než polobůh, jelikož si s nešvary, které se týkají chování všech vůči ostatním, moc nerozumí, ale to je jen další z otázek, na kterou jí možná jednou někdo odpoví, ale než se tak stane, může nad odpovědí pouze rozjímat. Ve výsledku, kdyby by nebyl svět plný nejistot a nenabízel tolik nezodpovězených otázek, nejspíš by se i nudila. Protože svět, ve kterém není co poznávat, co objevovat, by bavil nejspíš jen málokoho. Kdyby byla všude jistota, ztratilo by celé bytí smysl.

Historie

Když se slečně Collinsové, která měla věčně hlavu v oblacích nebo zaraženou před hvězdářským dalekohledem a která nikdy moc nedbala na pravidla a chovala se jen podle svého nejlepšího úsudku, který v očích druhých vlastně nikdy moc dobrý nebyl, narodila nemanželská dcera, nikdo se tomu zase tolik nedivil a nenafukoval tuhle zprávu do obřích rozměrů. Někteří sousedé byly odhodlaní tvrdit, že to čekali, jiní, že se tomu nediví, ale nakonec to bylo všem brzy jedno a nechali matku i s dítkem na pokoji. Problém měli snad jen Cassiny prarodiče, kteří svoji dceru nesvedli přimět k tomu, aby jim vyklopila, kde a s kým k jejich vnučce přišla. Přeci jen to byla jejich sotva dospělá dcera, která sice zvládla dokončit střední školu, ale neměla ani pořádnou práci a místo toho, aby se vydala někam na univerzitu, jim přidala další hladový krk, který budou muset živit. Ale díky tomu, že její matka brala všechno na lehkou váhu a její prarodiče všechno dramatizovali, s nimi nepobila zas tak dlouho, protože se její matka rozhodla odejít z domu i s Cass, které tou dobou byli pouhé tři roky. Na babičku s dědečkem si ale samozřejmě pamatuje, protože, i když její matka práskla do bot, stále k nim jezdili a udrželi si kontakt.

Každopádně to nebylo to hlavní v jejím příběhu, protože velkou část jejího života tímto okamžikem zabralo cestování. Její matka měla touhu objevovat svět a sledovat hvězdy z každého koutku světa, aby zjistila, jak moc jsou rozdílné hvězdy v jejím rodném Tennessee oproti třeba takové Aljašce. Prostě potřebovala objevovat a taky byla ráda, že to muže sdílet se svojí dcerou, která z toho ještě nějaký čas neměla rozum, ale minimálně si užívala dlouhé výlety autem do neznáma. Do jejích deseti let skoro neustále cestovali od města k městu, ze státu do státu. Objížděli různé památky, ze kterých si vždy koupili pohled, který jim mohl ty dny připomínat navždy nebo alespoň do doby, než barva na něm vybledne a nebude jasné, co měl znázorňovat. Občas někde zakotvili na pár měsíců, aby si matka mohla přivydělat na další cesty, ale žili si spíše nespoutaně společností a nějakými pravidly. Spíše byly divoké a nespoutané, jak jí ráda říkala matka. Často tím odůvodňovala to, proč Cassiopeia nechodí do školy a proč si nenajdou stabilní domov, ale vlastně ani nemusela. Cass sice občas zajímalo, jaké by to bylo mít normální život se všemi povinnostmi z hlediska vstávání do školy, učení se, psaní úkolů, ale domácí výchova a objevování světa bylo určitě daleko zajímavější, než mohla jakákoli škola kdy být. Takže kdykoli zvedly zase kotvy a vyrazily na další dobrodružství, tak se ani neohlédla.

Líbilo se jí, že se jejich život skládá z cestování, občasného spaní v autě, sledování hororů na motelu a rozmlouvání s matkou o smyslu života. Bylo to něco, na co byla tak zvyklá, že by si skoro nedovedla představit, že by měla žít bez toho, ale v jedenácti jí tona nějakou dobu vzal jeden chlápek s maloměsta v Missouri, do kterého se její matka na nějakou tu chvíli zakoukala. Den kdy ho poznali si pamatuje celkem přesně, protože její matka zrovna pročítala horoskop v bistru, kde si dávali snídani. Pro její znamení tam psali, že velmi brzy pozná někoho, kdo se pro ni stane velmi důležitým v oblasti partnerského života, což obě zajímalo asi nejvíc, když horoskop o práci byl ten týden absolutní katastrofou. Každopádně chvíli po tom, co svůj horoskop přečetla, se u jejich stolu zastavil jeden chlápek, jestli tam náhodou nemají volno. Tím začal rozhovor, který pokračoval až tím, že se v tom městě zdrželi skoro rok. Cass to ale mámě přála, chtěla, aby byla šťastná, takže si nemusíte představovat žádné naschvály, které by jí měla dělat, aby ji rozeštvala s přítelem, neboť nic takového nenastalo.

Naopak všechno bylo vlastně fajn, bylo to něco nového a vlastně bylo hezké mít stabilní zázemí, doma uvařenou snídani a taky něco, jako úplnou rodinu. Ale nakonec se všechno vrátilo do starých kolejí, když se ukázalo, že ptáček, který měl tak moc rád svobodu, ze s klecí prostě nesmíří, i kdyby byla celá ze zlata a osázená diamanty. Když tedy matčin přítel usoudil, že by s ní chtěl být do konce jeho dnů, a požádal ji o ruku, měly najednou obě sbalené kufry a vyrazili na další cesty, jako by se předchozí rok neodehrál, ale Cass viděla, že je její matka smutná. Každopádně se vyhýbaly obě dvě tématu jejího ex a místo toho zamířily směrem k New York City, o kterém její matka vždy říkala, že je to možná město světel, ale hlavně je to kýč, a proto se o ni půjdou podívat na všechny jeho kýče, aby posbírali zase nějaké hezké vzpomínky. Byl to hezký den, začali na Time Square, nevynechali sochu svobody, dalších milion zastávek a nakonec šli na Empire State Building, kde se s blížícím večerem chtěli podívat na hvězdy a vidět město světel za tmy. Každopádně se krom výhledu na město dočkali i zajímavé společnosti. Její matka zaslechla pouze slovo Olymp a už se cpala do rozhovoru někoho jiného. Jednalo se o staršího muže s párečkem děcek, co mohly být tak o tři, možná čtyři roky starší, než byla ona. Na první pohled by mohli být otec a děti. Každopádně když se její matka pustila do hovoru, kdy začala rozebírat řeckou mytologii hlavně co se jejích milovaných hvězd týkalo, nezapomněla třem neznámým říct ani velice vtipnou poznámku o tom, jak se kdysi domnívala, že by otec Cass mohl být bůh. Co ona brala jako vtip vzal ale ten starší muž vážně a začal si jí prohlížet, jako by snad byla mimozemšťan. Hovor nabral rychlý spád, když se ukázalo, že onen muž je satyr a jeho mladý doprovod byli polobozi, kteří se chtěli dostat na Olymp, ale nebylo jim to dopřáno. Nic z toho nedávalo pořádně smysl, ale nakonec bylo její matce potvrzeno, že Cassin otec bůh byl, neboť ona je jistě polobůh, a tím pádem se společně s nimi měla vydat do tábora, kde měla být jako polobůh v bezpečí. Prohlídka New Yorku tedy s Empire State Building skončila a její matka ji i jejich nové známé odvezla k bráně tábora, kde dala její věci, dlouze jí objala a dočasně se s ní rozloučila.

Potom už šla do tábora, ve kterém jí čekal i za tu krátkou cestu k hlavní budově pohled na spoustu zajímavých věcí, ať už mělo jít o táborníky trénující s meči nebo o ženu, která splynula se stromem, zkrátka skoro nevěřila svým očím, ale jen v dobrém. Neuvěřitelně ji to celé fascinovalo a když se poté setkala s Cheirónem, který jí dal malý úvod do toho všeho, přišlo jí, že jediné, co jí skutečně v tu chvíli zajímalo, bylo, jestli má hebkou srst, ale, když svůj dotaz položila, moc se na to netvářil, takže dodnes předpokládá, že nejspíš tedy ne. Každopádně se po tom malém rozhovoru přesunula do Hermova srubu, kde se na půl roku ubytovala na podlaze, protože nebyla volná postel, do které by si mohla lehnout. Nebyla ale zhýčkaná princezna, kterou by to mělo rozčilovat.

V každém případě se ale brzy dala do toho, aby všechno pořádně prozkoumala a přišla všemu novému na kloub. Ráda se toulala po táboře a vlastně i ráda trénovala. Snažila se objevovat, co se dalo a taky se snažila kousek po kousku odhalovat, kdo je její otec. Přeci jen oproti matce, se kterou vyrůstala a rozuměla si s ní, byl dokonalým protipólem, když ani nevěděla, kdo to je. Dřív ji to možná ani nijak netrápilo, protože věřila, že není šance to zjistit, ale nyní jen musela udělat něco, aby se k ní přihlásil. Ale, i když si přála, dozvědět se, kdo je, nebylo to tak, že by dělala všechno jen proto. Vlastně se stále zaměřovala spíš na sebe a svůj vlastní rozvoj, svoje zájmy, když trénovala, bylo to hlavně pro ní, když chodila ven s přáteli, taky to bylo pro ni. Zkrátka byla stále svá a nesnažila se pro někoho, koho ani nezná. Určení se ale stejně tedy dočkala už půl roku po svém příchodu do tábora, když se pustila se satyrem do vášnivé debaty, ve které přemýšlela o svobodě a o způsobu života, který vedla víceméně do té chvíle a ke kterému by se chtěla vrátit. Přeci jen hon za hvězdami, který započala její matka se stal něčím, víc a ona s tím nechtěla přestat. Možná jejího otce zaujal onen zápal, když se k ní přihlásil. V tu chvíli se jí otevřely další dveře k možnostem, kterých bude třeba využít a ona jimi bez problémů prošla.

Od svého určení trávila hodně času i v knihovně, aby se dozvěděla o svém otci něco více, ale jinak se stále držela v táboře na stejné vlně jako doposud. Trénovala, když to uznala za vhodné, bavila se s přáteli a nově i rozvíjela schopnosti, které jí byly dány do vínku. Ale ne vždy se všechno obejde jen s duhou a cestou vydlážděnou vším dobrým. V rámci toho špatného se poté musela potýkat spolu s ostatními i s bohyní noci, která byla odhodlaná zničit svět. Mohlo by se říct, že to změnilo její pohled na svět, ale ona byla vždy tou, která žila přesně jak chtěla a moc se neomezovala, takže byla smířená i s tím, že by mohla zemřít, ale stejně jako ostatní se snažila spíš o pravý opak. Konec světa nebyl něčím, co by mělo být v něčí oblibě a když Nyx srazili zpátky do Tartaru, byla ráda, že se konec nekonal. Když poté kontaktovala matku, jestli je v pořádku, dozvěděla se, že se bude vdávat za svého expřítele a že bude mít dva nové sourozence. Takže se zase blýskalo na lepší časy a ona měla v plánu si je užít, dokud budou. Také se začala o něco víc snažit na trénincích, aby byla co nejdříve schopná opustit tábor a seznámit se s novými sourozenci, ale i proto, že po zkušenostech, kdy jí kolikrát hrozila smrt, nebylo třeba trénink podceňovat. Každopádně je ale svým způsobem připravená na cokoli, co si na ni život připraví.

Zajímavosti

Její touhou je objevovat svět a nejlépe začít tam, kde s matkou přestala, ale bere na vědomí, že se o sebe bude prvně muset umět postarat, než k tomu bude mít příležitost.
Ráda vyrábí různé náhrdelníky nebo náramky, ať už z drátků, korálků, či pletené z bavlnek, a ráda to učí ostatní. Mimo jiné je ale také s oblibou daruje dál.
Patří k bytostem, co rády ponocují a poté klidně vyspávají až do odpoledních hodin. Tento režim ale v táboře moc netolerují, takže se tu a tam stane, že usne na pár desítek minut kdekoli je na to zrovna dostatečný klid.
Má uschované pohledy z cest po státech, které navštívila s matkou. Na každém z nich je napsána nejkrásnější vzpomínka, kterou na místě, které pohled znázorňuje, zažily, aby si to mohla připomínat.
Díky matce zná snad každé souhvězdí a k většině z nich i historky, které se k nim váží. V táboře ale nemá zas tolik prostoru hvězdy pozorovat jinak než z okna, díky večerce a dravým harpyjím, co na ni dohlíží.
Vyrůstala s osobou posedlou horoskopy, což jí přišlo vždy trochu hloupé z hlediska toho, že by ráda věřila tomu, že nic není předem dané, ale občas jí až děsí, co všechno mohou jejich autoři vědět už jen v rámci data narození.
Ačkoliv její život probíhal spíš na cestách a víc než doma byly s matkou někde v přírodě, vždy si spolu našly čas na zkouknutí nějakých matčiných oblíbených filmů, z nichž matka upřednostňovala hororovou klasiku a horory obecně. Snad díky tomu jí většinou nic moc nerozhodí, co by se mělo týkat strachu.
I když by se našla jistě celá spousta lidí, co by mohla být přesvědčená o tom, že na něčem jede, nikdy nezkusila alkohol ani jinou omamnou látku.
Na zadní straně krku má vytetované souhvězdí, jehož jméno nese.
Miluje ovocné koláče.