Ač se během jeho dětství mohlo zdát, že byl Charles snad výsledkem velké lásky, tak tomu tak opravdu nebylo. Je výsledkem jednoho prostého vzplanutí jeho matky s nějakých chlápkem z baru. Jeho matka se nejspíš ani nepídila po tom, kdo to byl a co byl zač, protože byla čerstvě po škole a zapíjela v práci přijetí do místních novin. Ovšem Charles nikdy neměl potřebu to své matce vyčítat nebo se nějak sám pídit po tom, co byl jeho otec zač. Neměl totiž potřebu hledat další otcovskou figuru, protože rok po jeho narození, které opravdu neprovázely žádné oslavné fanfáry, se jeho matka seznámila s hokejistou Montréal Canadiens, Lukem Mackenziem, jehož příjmení pak získal i Charles, když si jeho mámu vzal po necelém roce po seznámení.

​

Ne, že by si malý chlapec stěžoval, i když by jistě nějaký důvod našel, protože kdo chce, vždycky si najde důvod. Charles Luka bral jako svého otce a tohle vnímání se nezměnilo ani v pozdějším věku, kdy zjistil, jak to s ním vlastně bylo. Navíc Luke se mu věnoval, takže když zrovna nebyl sám na ledě, trávil čas s Charlesem a učil ho bruslit a v podstatě ho přivedl k hokeji. Ze začátku to brali oba jen jako něco, co dělají společně a co je nějakým způsobem spojuje, ačkoliv nebyli pokrevní příbuzní a jeho máma byla jen ráda, že něco takového mají. Moment, kdy se jí tohle líbit přestalo, nastal v okamžiku, kdy kvůli tomu její syn tak trochu zanedbával školu. Ne, že by ho k tomu někdo nutil, ale Charles si hokej oblíbil a bavil ho. Na bruslích byl jako doma a každý den musel alespoň jednou vlézt na led. Navíc se dostal do dětského týmu, který spadal právě pod Canadians, ve kterých hrál Luke.

​

Nakonec tedy skončil s tím, že ve škole musel přejít na individuální režim, aby se mohl věnovat hokeji více. Sice do školy chodil i tak víc, kvůli tlaku ze strany mámy, ale vyloženě dobrý student z něj nebyl. Logicky si sice osvojil oba jazyky, které byli v celém Quebecku běžné, načerpal nějaké znalosti, ale studijní typ z něj na sílu nikdo nedokázal udělat. Navíc s jeho hyperaktivitou a dyslexií nebylo sezení ve škole zrovna pro něj. Jeho máma i Luke byli vlastně nakonec rádi, že po škole nelítal někde s kamarády a nedostával se do problémů, ale poctivě zamířil na trénink, aby dál piloval svoje schopnosti a jednou to dotáhl třeba do NHL.

​

Jelikož neměl zrovna klidnou povahu, navíc hokej nebyl nikdy zrovna klidný sport, tak se sem tam dostal do nějaké rvačky nebo strkanice, ačkoliv to většinou omezoval spíše na led. Když se vybil tam, tak nebylo potřeba, aby tahal svoji výbušnost mimo. Asi jako každý hokejista si prošel docela velkým počtem zranění. Převážně těch drobnějších. Dvakrát zlomený nos, který mu naštěstí vždycky dobře narovnali, takže to není poznat. Párkrát zlomené prsty, když přes ně dostal hokejkou nebo ho do rukavic trefil puk. Naražená žebra, otřes mozku a samozřejmě spoustu modřin. Ovšem může se pyšnit tím, že i po všech zápasech mu zůstali všechny zuby, což se o všech hokejistech říct nedá. Zvlášť když hrají na pozici útočníka a do nějakých střetnutí se dostávají vcelku často.

​

Jak stárl, tak postupoval i v rámci sestav a týmů. Když se dostal do výběru U15, tak se jejich obsazení určitým způsobem usadilo. Moc kluků neodcházelo ani nepřicházelo, takže zůstávalo to pevné jádro, se kterým se většinou znal od dětství. Ovšem až v téhle sestavě získal přezdívku, kterou používá doteď a používal jí i celou dobu na střední škole. Mac. Žádný velký výstřelek kreativity, ale co čekat od hokejistů, že? Šlo jednoduše o první tři písmena z jeho příjmení, které byli jednoduší na oslovování, než zdrobnělina jeho jména nebo oslovování celým příjmením. Svými výkony měl i dobře našlápnuto na budoucí kariéru, ovšem i když na ledě trávil většinu svého času, tak si mezi tréninky a školou zvládl najít čas i na první lásku. Šlo o jeho spolužačku ze střední, Hillary. Brunetka a roztleskávačka, což rovnou naznačovalo, že to s ní nebude jednoduché a že nebude mít zrovna malé nároky na svou polovičku. Mac to ale zvládal dobře. Věnoval jí dostatek pozornosti a vzhledem k tomu, jak si vedl v hokeji, si jí taky držel dál při sobě, protože která holka by zahodila šanci chodit s hráčem NHL, že? Jenže všechno tohle pěkné se začalo stáčet k pěknému sešupu dolů. 

​

Zápas uprostřed sezóny po jeho šestnáctých narozeninách a nejspíš nikdo nečekal, jak skončí. V druhé třetině schytal Mac silnou ránu pukem do kotníku až mu to podrazilo nohu a on skončil rozpláclý na ledě. Když se snažil vstát, nedokázal se na nohu ani postavit. Spoluhráči mu museli pomoc opustit plochu a on se projel záchrankou do nemocnice bez toho, aby se na led ještě vrátil. Trenér ho uklidňoval, že to nejspíš bude jen naraženina, a pokud by to nedej bože bylo zlomené, tak to určitě nebude nic hrozného. No…dost se spletl. Měl zlomenou kost látkovou i holení těsně nad kotníkem a lýtková kost se ještě vlivem nárazu vychýlila, takže z toho byla ukázková vícenásobná dislokovaná zlomenina. Kvůli vychýlení kosti ho čekala operace, aby kost vrátili na místo a aby tam zůstala, museli mu obě kosti upevnit šrouby. Sice mu doktoři dávali určitou šanci, že se na led ještě bude moct vrátit, ale všechno bude záviset od toho, jak mu kosti srostou. Ovšem dost očividně se vyhýbali otázce, jestli si ještě může dělat naděje na profesionální sportovní kariéru.

​

Tři týdny si Mac poležel v nemocnici, než ho s nechodící sádrou a berlemi pustili do domácího ošetřování. Ovšem nesměl se samozřejmě namáhat a ideálně měl jen ležet, což bylo asi to nejhorší, co po hyperaktivním puberťákovi mohli chtít. Nějakou dobu to vydržel, konkrétně čtrnáct dní, i když ho musela máma neustále kontrolovat a nutit ho, aby si šel zase lehnout a nehopsal po domě jako jednonohý klokan. Po čtrnácti dnech se konečně mohl vrátit i na pár hodin týdně do školy, aby mohl pomalu dohánět co zameškal, ačkoliv měl stále individuální režim, tak potřeboval mít dost znalostí na to, aby nějak prošel rozdílovými testy a zkouškami. Ve škole ho ale čekalo nemilé překvapení, kdy uviděl Hillary, jak se plazí po jeho spoluhráči, kterému to očividně ani trochu nevadilo. V tu chvíli ignoroval, že má zlomenou nohu, ačkoliv ne natolik, aby zahodil berle a rozešel se za ním, to by se tam asi rozmázl na chodbě jak dlouhý, tak široký. Za pomocí berlí tedy dohopkal až k těm dvěma a rozkřikl se na ně, co to má sakra znamenat. Nějak ani neposlouchal, jak se oba snaží obhajovat a rovnou napálil svému spoluhráči ránu pěstí do nosu. Výsledek? Mac balancující na jedné noze s jednou berlí, protože jednu musel kvůli ráně pustit na zem. Jeho spoluhráč s krvácejícím nosem a naštvaná Hillary, která se začala starat ne o svého přítele, ale o jeho spoluhráče. Ani jeden z nich se už o Maca nezajímal a zmizeli. Mac tam se zatnutými zuby stál a snažil se nespadnout, jak se snažil tohle celé pochopit. Z tohohle jeho ustrnutí ho vytrhl až klučina, který mu podal jeho berli ze země, ačkoliv sám měl francouzské hole. Tak se seznámil s Drakem, se kterým začal od té doby trávit trochu víc času. Sem tam zatáhl Mac Draka za školu a Drake mu dělal sem tam společnost na rehabilitacích, které musel po sundání sádry absolvovat.

​

Berlí se zbavil až půl roku po zranění, kdy mu doktoři řekli, že může nohu i pomalu zatěžovat sportováním, ale ohledně nějakého hokeje by se ještě měl držet zpátky. Naštěstí to bylo v polovině léta, takže v podstatě doba mezi koncem a začátkem sezóny. Ovšem ani tak si Mac nedal říct a jednou v podvečer vyrazil s bruslemi na zimní stadion, aby si zkusil po dlouhé době zabruslit. Kotník ho sice pořád pobolíval, ale ani to ho nezastavilo v tom, aby na led šel a aspoň si připomněl jaký pocit to byl pohybovat se na ledě. Strávil tam asi hodinu, než se zase spakoval a vyrazil zpět domů, aby se po něm rodiče nesháněli. Tam ho ale čekalo překvapení, když v kuchyni narazil na sedícího Drakea, který o něčem mluvil s jeho rodiči. Jeho máma seděla a vypadalo se, že se trochu klepe a Luke pozoroval jeho kamaráda ostražitým pohledem. Ten večer se dozvěděl, co je vlastně zač a kdo byl nebo spíš je jeho otec. Nebyl to zrovna lehký rozhovor a přesvědčování ze strany Drakea, který chtěl tímhle jednáním předejít tomu, aby se na Maca vrhla nějaká příšera. Jenže ani Mac ani jeho máma se netvářili úplně tak, že by něčemu z toho věřili, nakonec to ale kupodivu rozsekl Luke, který zdá se Drakeovi věřil a nechtěl riskovat, že se Macovi stane něco dalšího. Tudíž se ještě ten večer všichni sbalili a druhý den ráno vyrazili na letiště.

​

Do Tábora se tak dostali ještě v průběhu dalšího dne. Přesněji on a Drake se tam dostali. Macova máma zůstala v New Yorku, kde se se synem rozloučila a Luke je odvezl co nejblíže mohl, pak už to bylo na nich dvou. Mac byl zpočátku dost skeptický k tomu, co si to na něj Drake vymyslel, ale ve chvíli, kdy prošel branou Tábora a okolo něj se prohnal kentaur, už začal být trochu důvěřivější. I tak jeho sžití s Táborem nebylo nejjednodušší. Přece jen puberťák s menšími problémy se vztekem a určitými zažitými zvyky nebyl zrovna přizpůsobivý. Ovšem některé věci mu byli bližší, například boj. Už jen kvůli tomu, že v některých chvílích mu to připomínalo hokej.

​

Jeho určení proběhlo asi půl roku poté, co do Tábora přišel. Nebylo to žádné vznešené vítězství v boji o vlajku nebo jiné táborové aktivitě. Šlo v podstatě o prkotinu, tedy z pohledu někoho jiného. Z pohledu Maca to byla dost velká křivda na to, aby to řešil pěstmi. V Táboře si v Hermově srubu vytvořil takovou schovávačku pod jedním uvolněným prknem u své postele. A co tam dával? Jídlo na svoje půlnoční svačinky. A když se jednoho krásného březnového dne vrátil z tréninku a chtěl si dát menší sváču, našel prkno vyndané a k tomu ještě zhuleného Dionýsovce, který mu raboval jeho spižírnu. No, to nemohlo zkrátka dopadnout jinak než tak, že se do něj pustil, a to nejen slovně. Nejen, že ho za zmlácení Nickyho neminul trest, ale navíc si odnesl i vědomost o tom, kdo je jeho otec, který se k němu právě v tuhle chvíli rozhodl přihlásit. Tehdy se tedy přestěhoval do srubu boha války Área za svými sourozenci. Že by to byl klidný srub se rozhodně říct nedalo, ale Mac si neztěžuje. I tady si vytvořil svoji spižírnu, kam si schovává různé dobrůtky, většinou dokonce i zdravé a dává si dostatečný pozor, aby se na ně nekonal nějaký další nájezd ze strany hladových táborníků.

​

Ani po určení se toho v jeho životě moc nezměnilo, jen nejspíš přibylo více bitek s jeho sourozenci, protože když nacpete tolik puberťáků s problémy se vztekem do jedné budovy, tak to zavání průšvihem. Občas si tak odnese nějaký šrám nebo i trest, ale nikdy to není nic, co by ho nějak enormně omezovalo. Stejně jako další táborníci dál podstupuje tréninky a účastní se aktivit. Ovšem co mu chybí, je hokej, a tak nějak i vidina budoucnosti, protože společně s odchodem z Kanady se tak nějak vypařila i jeho naděje na profesionální sportovní kariéru, která už po jeho zranění byla spíše snem.