Charlie Philip Swanson

20 let | Nevyžádaný | Táborník || Mercy

Way Down We GoKaleo

Vzhled

Když zvednete hlavu vzhůru a najednou vidíte rozcuchané hnědé vlasy a nevinná tmavě hnědá skoro až štěněcí očka, pravděpodobně jste narazili na Charlieho. Tenhle dlouhán by se rozhodně neměl řadit mezi ošklivé, to by nejspíš mohl říct každý. Husté obočí, hnědá očka, rovný nos, rty, které jsou po většinu času roztažené do úsměvu. To je taková nejbližší definice. To, že má čas od času strniště, by nemělo nikoho překvapovat, neboť už to není vyloženě malý cucák, který by měl mít stále holou tvářičku. Dále stojí za zmínku i jeho vlasy, které má asi po největší většinu času rozcuchané a co se délky týká, dovede je mít dlouhé i skoro po ramena, ale více mu sluší rozhodně spíš kratší. Co ale dokáže člověka upoutat jistě úplně nejvíce jsou ksichty, které občas hází v reakci na kohokoliv. Občas naznačuje, že druhý člověk mluví z cesty, nebo dělá zkrátka a dobře dětinské grimasy, když se člověk, který ho k tomu něčím přiměl nedívá, ale v každém případě ho to baví.

Co se poté postavy týká, tak se můžeme vrátit k tomu, že je tento mladík velmi vysoký a dosahuje necelých dvou metrů, takže si skoro říká o rádoby vtipnou frázi Jaké je tam nahoře počasí. Ale to mu nevadí, je schopný se tomu zasmát. Dále je také celkem dobře osvalený, na čemž se podepsala posilovna, kterou často a rád navštěvoval. Ve zkratce je to tedy vysoký a svalnatý kluk, který se čas od času svými svaly i dokáže i chlubit, ale do takové sorty lidí se vyloženě neřadí.

O oblékání můžeme potom mluvit víceméně ve dvou stylech, které se čas od času i prolínají. Po většinu času nosí mikiny, s kapucí i bez ní, trička s krátkými rukávy a tepláky, kdy mu jde spíše o praktičnost oblečení, než aby se zajímal o to, jak přesně vypadá, i když se asi i tak podvědomně snaží minimálně sladit barvy, aby nevypadal jako trhan. No a poté má v zásobě ale i obyčejné džíny, nějaké ty košile nebo svetry a koženou bundu, kterou má ve veliké oblibě. To ale nosí převážně, když před sebou nemá žádný trénink nebo něco takového.

Povaha

Už na první pohled by všem mohlo být jasné, že Charlie je víceméně pohodář, kterého jen tak něco nerozhází, natož aby ho něco opravdu naštvalo. Skutečně je tomu tak, že je tento hoch celkem flegmatický a pohár jeho trpělivosti skoro nejde naplnit, natož ho přimět aby přetekl. Všechno bere tak nějak jednoduše a má ve zvyku zlehčovat i velmi závažné věci. Tak nějak často uvažuje spíše tím způsobem, že nemá cenu si nad něčím dělat starosti a stresovat se tím. To je ale plus pro něj, protože si dovede téměř vždy zachovat chladnou hlavu. Patří mezi ty lidi, kteří by si zachovali stejný úsměv, i kdybyste jim na hlavu mířili pistolí, a stále by s vámi v klidu rozmlouvali nebo v jeho případě možná i prohodili pár sarkastických poznámek na odlehčení atmosféry, což vypovídá o poměrně malém pudu sebezáchovy vůči své osobě, který je pro něj typický. Nepatří totiž mezi sobecké lidi, co se starají jen o vlastní blaho, spíše je to skoro naopak, je tu radši pro druhé (i když v docela omezené míře), než aby se staral vyloženě jen o sebe.

Není ale jen flegmatický hrdina dne. Ovšemže by vám dokázal pomoci, kdyby uznal, že to sami jistě nezvládnete. Přeci jen by možná nebyl správný rytíř na bílém koni, protože si většinou řekne, že každý zvládne cokoli, dokud si nevšimne, že se někomu chystají podlomit nohy nad tíhou nějakého břemene, to už je schopný se zvednout a dokonce i popoběhnout, aby vám pomohl. Jinak je ale vlastně celkem dost líný a zmůže se maximálně na nějaké ty povzbudivé poznámky, kterými vás bude podporovat v tom, abyste to zvládli sami. Není totiž lepšího pocitu, než když něco zvládnete vlastním úsilím, no ne? Ale není za tím vlastně nic víc, než obyčejná lidská lenost, žádná podpora samostatnosti druhých, protostě je to opravdu lenoch a je dost těžké, aby se přesvědčil, aby něco dělal sám, natož aby pomáhal někomu, kdo to vyloženě nepotřebuje, i když dovede stát po ruce. Dalo by se to svést i na to, že má svůj zvyk alespoň hodinku denně posilovat, takže mu na zbytek nezbývá už energie, dost k tomu, že se sám sebe vůbec přiměje k nějaké aktivitě. Ale na to mít plnou pusu poznámek o tom, jak vám to jde nebo i o tom, co přesně děláte špatně a jak byste si měli svoji práci ulehčit, tak těch má plno. Ale vlastně to od něj není bráno nijak zle, protože on celkem rád radí lidem, jak by si mohli ulehčit život. Sice není nejzkušenější člověk pod sluncem, co zažil snad všechno a na všechno má nějakou historku, která všechno vysvětlí, ale má krásnou dovednost, která mu dává moc ošulit všechno, co se dá. Z toho jasně vyplývá, že je spíše ten typ člověka, co vám zamete prach raději pod kobereček, než aby si došel pro lopatku a ohnul se, aby ho smetl a vysypal do koše. Nemá ve zvyku se vyloženě namáhat.

Dále tu máme ale i stránku, která je velmi přátelská a jen málokdy se stane, že by se s někým alespoň nezkusil bavit, než si řekne, že je ona osoba natolik toxická, že to zkrátka a dobře nedá. Vždy se minimálně alespoň snaží vyjít se všemi, bez ohledu na to, jak vypadají. To je mu vlastně jedno, i kdyby měl být jeho nejlepší přítel poďobaný váleček, stejně by se s ním bavil, pokud by mu seděl tento človíček povahově. Řídí se tak nějak tím, že kniha není jen obal a člověk by se neměl řídit jen podle toho, co vidí. Nemá tedy moc velké problémy začít se bavit s kýmkoli a většinou je schopný mluvit o čemkoli, občas i když o tom nic neví, alespoň se dozví něco nového, že? Dovede být ale možná malinko otravný, protože čas od času dovede sršet sarkasmem, když se rozjede, a to je potom občas i na ránu, ale stále to nemyslí nějak zle, jen má prostě dny, kdy není schopen nic a nikoho brát vážně. Ale nejspíš by neřekl nic, co by se vás mohlo vyloženě dotknout, pokud vás bere jako kámoše. Jiná kapitola jsou ovšem lidi, se kterými si i přes veškeré své úsilí moc nesedne nebo se vyloženě chovají jako totální blbci. To jsou jeho sarkastické poznámky už možná i malinko urážlivé a možná by se dalo tvrdit, že je schopný druhého i malinko provokovat svojí drzostí. Ale obvykle má spíše jen plnou hubu keců, než aby se měl k nějakému řešení problému, není vyloženě ten typ, co by se pouštěl do každé rvačky, která se mu naskytne.

V každém případě je ale celkem mílius, když se to vezme kolem a kolem. Možná je to tím, že je po většinu času spíše pasivní než aktivní, ale není to člověk, co by byl vyloženě sto někomu ublížit, co se fyzického ublížení týká. Za svá slova občas neručí, ale rozhodně by na nikoho nevztáhl jen tak ruku. Naštvat ho chce velkou snahu a oplácení ran taky není vyloženě jeho styl. Když už na to přijde, spíš vás bude štvát tím, že se vám bude vysmívat do obličeje, když budete dávat do zubů jemu, než aby vám dal ten pomyslný pocit zadostiučinění, že zlomíte jeho lenost a flegmatičnost, která mu brání cokoli dělat. Jistě by se mohl alespoň bránit, ale tak dejme tomu, že natažení paže a chycení vás za hlavu, když už toho bude mít dost, se dá taky počítat jako druh obrany. Ve výsledku ale jediné čemu se docela aktivně brání je to, aby se opět jako hlupák zakoukal do holky, co ho pouze vodí za nos. Mohli bychom mluvit o nějaké té první lásce, která ho dokonale zklamala, protože je smutný fakt, že docela zanevřel na představu lásky jako takové, ale to je pouze čerstvostí jeho zlomeného srdíčka. Jen tak nějak nevěří na to, že holky dovedou být ve vztahu opravdové, když ho ta poslední zradila.

minulost

Začátky života tohohle klučiny nebyly zrovna dvakrát vydařené. Osud tomu tak chtěl, že se narodil celkem neurotické ženě, které nikdy nedokázala nic udělat bez toho, aby to bylo chaotické a nakonec se to pokazilo. Ale i přes svoje nedostatky byla plně odhodlaná nechat si svého malého chlapečka, i když byl obecný předpoklad, že to nezvládne. Ať už by to neměla utáhnout finančně nebo psychicky. Bohužel tomu bylo tak, že jeho matka byla více méně na všechno sama. Její rodiče zemřeli dva roky zpátky při autonehodě, partnera neměla a její přátelé měli dost vlastních problémů, které museli řešit. Proto to musela nějak zvládat sama. Měla dvě práce, jednu jako servírka v bistru, kam ho tahala, když měl zrovna režim spánku a druhou měla jako telefonistka, což naštěstí řešili pracovní jesle, kam ho mohla dávat. Jenže to neměnilo nic na tom, že nezvládala být matkou malému miminu, které potřebuje skoro veškerou její pozornost a péči a ne její obvyklí chaos. Navíc byla celkově zmatená a Charlie býval často nemocný, takže to bylo v mnoha ohledech občas opravdu složité a jeho matka mnohokrát uvažovala o tom, že ho nechá dát k adopci, ale pokaždé si to rozmyslela. Protože, i když vřeštěl, když měl teploty nebo mu rostly zoubky, pořád to byl její kluk a ona se ho nechtěla vzdát.

Po pár letech se dokonce srovnali, Charlie už nebyl úplný prcek ale malý předškolák, který se jí snažil ulehčovat, jak jen mohl, a jeho matka se nějak stabilizovala i po finanční stránce. Takže to vypadalo, že se blýská na lepší časy, když přivřeme oko nad jeho hroznými studijními neúspěchy, které měl v podstatě jen co nastoupil do školy. To byl ale více méně jediný problém, prostě mu nešla škola, to je toho, že? Jenže to by nebylo ono, aby to nezačal někdo řešit, když se to s ním nezlepšovalo ani v páté třídě. Ostatně se někteří divili i tomu, že došel vůbec tam, ale dojít někam na hraně propadnutí asi taky není vyloženě ono. Každopádně se do toho vložila škola a poté i sociální služba, která hrozila tím, že jí ho odeberou z péče, pokud se nezlepší. Což ale bylo velmi zlé, protože bylo smutnou skutečností, že se s ním jeho drahá matinka učila vždy, když na to zrovna měla chvilku, ale nebylo jich zrovna moc. Proto přišel nápad školní poradkyně, která byla obeznámena se situací. Zázračným nápadem bylo to, aby se začal doučovat u jedné spolužačky, která byla skoro premiantkou třídy, takže by mu mohla pomoct k lepším výsledkům. A taky že to pomohlo a navíc si takhle získal svoji nejlepší kamarádku, která se s ním potom táhla dál životem.

Jak ale rostl dál, objevil se na obzoru další problém, kterým byla jeho hyperaktivita a roztěkanost, se kterou si jen těžko mohl poradit učením. I když byl spíše lenoch, celkem často začal mít návaly energie, díky kterým nevydržel chvíli sedět a jeho pozornost se pohybovala kdesi mezi přemýšlením nad prasklinou ve zdi a úvahami o tom, proč má jeho noha tik. S tímhle si ale dovedla nějak poradit i jeho matka, když mu paradila, že by měl začít cvičit, aby se toho alespoň trochu zbavil a ještě ho navnazovala na to, že se bude líbit holkám. Ale to šlo zatím mimo něj, protože ho holky ještě tolik nebraly. Tohle období se u něj objevilo až v jeho šestnácti, kdy boj se svojí hyperaktivitou doplnil brigádou a za vydělané pěníze začal navštěvovat posilovnu. Ale mimo to se taky chytil skupinky lidí, se kterými se začala hodně bavit jeho kamarádka, která byla do té doby jediná, kdo si ho tak nějak všímal, pokud nepočítáme nějaké utahování si z jeho výšky na školních chodbách, které vždy rád ignoroval. Každopádně se ale začal bavit s tou nejvíc vyklidněnou partičkou na škole. Sice to si nebyla ta společností nejvíce uznávaná skupina, protože většina z jeho nových přátel kouřila mariánku a hodně lidí je označovalo jako parodii na hippies, ale jemu s nimi bylo fajn. Nic moc neřešili, jen se poflakovali po okolí, občas si zajeli na nějaký výlet kámošovou dodávkou a nebo se zašili na střeše budovy, kde měla byt jeho máma a byli v pohodě.

Jenže tohle vyklidněné období skončilo, když si v jeho devatenácti všimla jedna holka ze školy, přesněji jedna z těch oblíbených holek ze školy, že je Charlie docela pěkný a taky má pekáč buchet na břiše, jak dokazovaly některé fotky z posilovny. Takže o něj začala jevit zájem a on začal tím pádem jevit zájem i o ní. Sice se furt držel své partičky a chodil s nimi ven, ale taky se často scházel s tou holkou, které se zřejmě líbil a ona se líbila jemu. Nebyla to jeho první holka, ale měl nějak pocit, že ho to k ní táhne zatím nejvíc, což byla jeho škoda. Slečinka si totiž na jedné párty, kde byli i jeho kamarádi totiž uvědomila, že je sice hezký, ale není sportovec, není dostatečně oblíbený a nepřestane se bavit s těmi, co je všichni považují za lůzry. Proto se s ním taky pěkně hnusně rozešla přede všemi, co tam byli přítomni. Nezapomněla samozřejmě zmínit to, že je pro ni moc velká nula a že to s ním nikdy nemyslela vážně a podobné řeči, které ho akorát tak přiměly jít domů. Jenže cestou neodolal tomu, aby nepopustil uzdu své frustraci a nešel se vykřičet do skateparku, kam občas chodívali s partou zevlit a kde bylo tou dobou úplné prázdno. Chvíli křičel, dal několik ran betonovému sloupku, který za nic nemohl, sedřel si kůži na kloubech prstů a už se cítil o něco víc v klidu, když ho někdo vyrušil při jeho slabé chvilce.

Nějaká holka k němu pomalu přicházela a ptala se, co se stalo, že tak vyvádí a podobně, což mu přišlo divné protože by přísahal, že ji viděl na té stupidní párty, ale mohl se mýlit. Každopádně z ní neměl vyloženě dobrý pocit, takže jí chtěl ignorovat a odejít, jenže ona začala mlít něco o tom, že jí nemůže utéct a že je jen hloupý polobůh, který nebude nikomu chybět a podobné. No, samozřejmě by na to mohl nějak reagovat, ale on se smířil s myšlenkou, že asi přebrala, tak se chtěl tedy jen ujistit, že je v pohodě a otočil se na ni, aby viděl, jestli třeba nekolabuje nebo tak něco. Jenže to ne... Ta holka se pro jistotu změnila v nějakou potvoru a vypadalo to, že se chystá po něm jít. No, jeho pud sebezáchovy sice nefungoval nikdy nejlépe, ale zrovna v tu chvíli ho nenapadlo nic moc lepšího, než začít zdrhat a křičet o pomoc. Ani se moc nepozastavoval nad tím, kde ta holka je, když se najednou octla před ním a zatarasila mu cestu. Jenže někdo měl očividně více štěstí než rozumu, protože se tam objevili dva týpci, kteří zachránili jeho zadek před tím, aby ho tahle potvora sejmula. Jenže potom to šlo tak nějak rychle z kopce. Ti dva se mu představili jako Tysyc a Thomas, dali mu divnou přednášku o tom, že je napůl člověk napůl bůh a že, jestli chce žít, musí jít s nimi. To nebylo vyloženě něco, čemu by ještě půl hodiny předtím věřil, ale po předchozích událostech byl celkem ochotný zmizet pryč. Takže šel domů, i s nimi, rychle to všechno vysvětlil matce, která se začala trochu hroutit, ale nakonec to pochopila, i když nevypadala moc dobře, a sbalil si tašku s tím nejdůležitějším, aby mohl odjet. Thomas ho poté hodil k bráně tábora, ve kterém by měl být tak nějak v bezpečí a zjistit víc, ale místo toho, aby ho doprovodil až k Cheirónovi, ho jen zběžně nasměroval a omluvil se, že musí jet zpátky za Tysycem, což bylo na jednu stranu docela stresující, ale vlastně měl všechny informace, které potřeboval, takže vzal informace, které měl a vydal se hledat hlavní budovu.

Zajímavosti

Má ve zvyku mít skoro stále mezi zuby párátko, se kterým si většinou hraje, když má zásek.
I když se bavil s partičkou, která měla v oblibě kouření marihuany, on jí nikdy nezkusil. To samé se týká i cigaret a jiných drog, jediné, s čím měl co dočinění, je alkohol.
Má lehkou alergii na zvířecí srst, vždycky ho nutí kýchat. Ale zvířata má vlastně celkem rád.
Sice jeho starý život sotva skončil, ale už teď s láskou vzpomíná na to, jak se s přáteli vždycky jen tak někde poflakovali.
Jeho nejoblíbenějším místem asi napořád zůstane střecha budovy, ve které vyrůstal, protože se k ní pojí hromada hezkých vzpomínek.
Je příznivcem černého humoru, ale většinou to nedává moc najevo, protože by tím mohl někoho urazit. Takže opravdu černé vtipy vám začne vykládat leda, když ví nějaký povíte jako první.
Moc se tím nechlubí, ale umí zazpívat skoro každou novější píseň od Taylor Swift, protože jsou celkem pitomé a mají chytlavou melodii.