Dorothy Walsh

22 let | Psyché | Táborník || Bloo

Stand By YouRachel Platten

Vzhled

V davu byste jí asi zvládli bez větší problémů přehlédnout. Nepatří totiž k nejvyšším dívkám, které se prochází po zemském povrchu. Upřímně si ale na svoji výšku, která o jeden centimetr nedosahuje na metr šedesát, nikdy nestěžovala. Nevadí jí, že hlavou nevráží do horních futer dveří, navíc jí to dodává určitý dojem křehkosti a nevinnosti. Ne, že by tedy byla něco z toho, ale určitě se budete raději svěřovat někomu takovému než namakané holce s necelými dvěma metry. Vypadá tak trochu více důvěryhodněji a vyhovuje jí to tak. Když byla řeč o svalech, tak, než že by je měla vyrýsované, je má zpevněné. Nejsou tak nijak extrémně viditelné, ale nějakou sílu má, protože bez toho, aby ji v Táboře získala, by tu dlouho nevydržela. Tréninky a instruktáže jsou totiž neúprosné a ona je tu hlavně kvůli tomu, aby trénovala a naučila se bojovat, stejně jako nabrala sílu. Nejspíš k potěšení mužského osazenstva Tábora jí to nijak neubralo na ženských křivkách, takže pokud už se ukáže třeba v plavkách, tak je na ní hezký pohled. Ovšem nějaké vystavování na sluníčku není nic moc pro ní, protože má světlou pleť a je dost náchylná ke spálení, takže pokud na sluníčku pobývá dlouho bez opalovacího krému, může se druhý den těšit na pálení a hlavně červenou kůži.

V obličeji s výraznějšími lícními kostmi má hned dvě takové dominanty, kterých si lehce všimnete. První jsou plné růžové rty, které si ještě ráda zvýrazní rtěnkou. Nejčastěji nějakou béžovou, ale potkáte jí i s rudými odstíny. Druhý výrazný rys v obličeji jsou oči, které jsou zeleno hnědé a občas to vypadá, jako by byli i lehce do zlatova. Lemují je husté řasy, které ale musí vždycky zvýrazňovat řasenkou, protože jinak by měli o pár odstínů světlejší barvu než její vlasy. Jejich barva se pak odvíjí od toho, na jakém je světle. Někdy jsou tmavě zrzavé, jindy naberou více zářivý odstín a někdy jsou až do nazrzlé blond. Co se ale nemění tak často je jejich délka, vlasy jí ve vlnách spadají až do poloviny zad a pokud jsou mokré nebo narovnané, tak dosáhnou i níže. Na rozdíl od některých jiných polobohyň je nosí primárně rozpuštěné. Spíná nebo splétá si je jen na tréninky, aby se jí nepletly do očí a při boji. Už se naučila, že je to daleko bezpečnější, než je mít i na instruktáže rozpuštěné. Pokud jde o nějaké zkrášlování jejího zevnějšku, tak jí to není úplně cizí, vzhledem k tomu, že mimo Tábor žila docela dlouho. Navíc se jí moc nelíbí její pihy, které jsou sice světlé a nejsou tak nápadné jako u jiných zrzek, ale i tak si je raději maskuje a schovává. Pak samozřejmě řasenka a rtěnky, kterých má hezkou sbírku. Našli byste u ní i nějaké ty stíny a linky, ale ty nepoužívá tak často. Ne, že by to s nimi neuměla, ale spíš jí to přijde jako příliš práce, když to nikdo moc neocení.

Od líčení už je to jen kousek k oblečení. Dorothy nikdy moc nepřivykla táborovému stylu, kdy by dávala přednost pohodlnějším a praktičtějším věcem, takže ve stylu oblékání má asi o něco blíž k Afroditkám, ačkoliv to neznamená, že by měla skříň narvanou samými značkovými věcmi. Zkrátka se obléká víc elegantně. Není tak nic zvláštního, když jí uvidíte v šatech, sukni nebo i overalu. Halenka ani košile u ní v šatníku taky nechybí a obecně raději nosí sukně než kalhoty. Ty obléká spíš výjimečně a samozřejmě pak na tréninky. Bojovat v sukni by asi taky zvládla, ale pokud ví, že jí čeká trénink, tak se tomu vyhne. Proč totiž zbytečně provokovat nevhodným oděvem, že? Pokud jde o boty, tak není zrovna milovnice vysokých podpatků, ale nějaké menší u ní klidně zahlédnout můžete. Stojí si totiž za tím, že Tábor pro podpatky není zrovna nejvhodnější místo, protože není úplně přizpůsobený na tenhle typ obuvi. I tak ale má raději elegantnější obuv, ale vlastní i nějaké ty tenisky, protože bez těch by se tu zrovna neobešla.

Povaha

Asi na první dobrou vás u Dorothy napadne, že nebude zrovna bojovnice. Tedy ne v tom násilném smyslu slova. Spíš okolo sebe má určitý klid, který chce přenést i na ostatní. Obecně nemá ráda násilí a nejraději se mu vyhne a vyřeší spor slovy. I tak si je ale vědoma toho, že ne všechno jde vyřešit touhle cestou, takže v případě nutnosti po násilí sáhne. Nebude to ale její první reakce a taky to povětšinou bude v situaci, kdy bude hrozit nebezpečí jí samotné nebo někomu v její blízkosti. Na druhou stranu ale umí být bojovná a lehce zatvrzelá v jiných věcech. Nepředstavujte si, že by na vás slovně zaútočila nebo se hádala. Hádky taky nemá zrovna v lásce a konfliktům všeho druhu se raději vyhne. Spíš to bude spočívat v tom, že si jen tak nedá pokoj a bude se snažit z vás dostat nějakou odpověď, nebo so bude stát za svým názorem a jen tak jí ho nezměníte, pokud už si něco usmyslí. Na rozdíl od někoho jiného se ale nebude tvářit tak, že naoko přijme váš názor, aby vás uklidnila, pokud s vámi nebude souhlasit dá vám to najevo a dokud jí skutečně nepřesvědčíte, tak s vámi souhlasit nebude. Upřímná ale není jen v tomhle ohledu. Obecně nemá ráda lži, tudíž se nestane, že by vám lhala do očí, občas třeba něco zaobalí tak, aby změkčila dopad svých slov, ale pravdu vám do očí řekne. Někdy se ale musíte umět správně zeptat, abyste z ní dostali tu odpověď, kterou chcete. Můžete si, ale být jistí tím, že u téhle zrzky platí, co na srdci to na jazyku, takže se nebude nikdy zdráhat říct vám pravdu, svůj názor nebo nějaký poznatek, který právě učinila.

Právě její poznatky bývají občas kámen úrazu. Občas totiž zapomíná, že ne každý chce slyšet to, co si o něm ona osobně myslí, nebo čeho si na něm zrovna všimla, a tak to prostě řekne. Nechce tím nikdy nikoho urazit nebo ranit, bere to zkrátka jako prostý fakt, kterým ostatním sdělí někdy spíš mimoděk, aby to bylo cílené. Nepatří mezi ty, kdo by chtěl lidi ve svém okolí zraňovat svými slovy, spíš naopak. Věří, že slova a komunikace může předejít konfliktům a pomoct lidem v tom, aby se cítili lépe. Někdy prosté vypovídání může pomoct víc než cokoliv jiného. Dokáže se velmi dobře vcítit do ostatních a minimálně se vždy snaží porozumět tomu, jak se cítí nebo jak se asi můžou cítit. Také je skvělý posluchač a klidně vás bude poslouchat i hodiny, i kdybyste si jen stěžovali na to, jak je život těžký. Pak ale musíte počítat s tím, že vám na to něco řekne. Ráda totiž ostatní analyzuje, a ne vždycky si svoje poznatky nechává pro sebe. Ne, že by říkala něco takového ostatním a šířila tak nějaké fámy nebo něco podobného, ale dotyčnému to sdělí bez většího ostychu. Občas ale nedokáže dobře odhadnout chvíli, kdy by bylo lepší, aby byla zticha, takže se zvládne tímhle způsobem dostat do potíží. Ne všichni totiž chtějí slyšet upřímný názor ohledně toho, jak působí na druhé.

Určitě patří mezi lidi, kterým můžete věřit. Nebude sdělovat vaše problémy dál a svoje poznatky o vás si nechá před ostatními pro sebe. Uvědomuje si, že důvěra se musí budovat, ačkoliv sama začne do určité míry ostatním věřit docela snadno. Nemá problém si udělat přátele a komunikovat na téhle úrovni mezilidských vztahů, obtíže pro ni ale nastávají, když má někoho ráda, nebo kdyby měla s někým začít nějaký vztah. Nechce být ta, kdo bude někoho do něčeho tlačit a nezamiluje se jen tak, protože i díky studiu si uvědomuje, že láska se nedá postavit jen na obyčejné zamilovanosti nebo přitažlivosti. Proto určitě nepatří mezi ty, kdo propadnou lásce na první pohled. Nevěří totiž, že by něco takového existovalo. Obecně nemá ráda, když někdo jí blízký trpí, takže pokud chcete s něčím pomoct, můžete se na ní s klidem obrátit. Zároveň ale také počítejte s tím, že vám může sdělit svůj upřímný názor, což by se vám ne vždycky mohlo líbit a stejně tak vám s klidem dá i nějakou radu, která je podle ní potřeba. V případě, že jde o její problémy, tak s těmi se nesvěřuje jen tak někomu. Zaprvé nechce ostatní se svými problémy obtěžovat, takže si je raději nechá pro sebe a občas je přesune na vedlejší kolej, aby pomohla někomu jinému, protože se jimi nechce zabývat. Pokud už se s někým o svoje problémy podělí, tak to bude někdo, komu opravdu věří a má důvěru v to, že se jí nevysměje, nikomu je neprozradí a případně jí i poradí, co by měla udělat dál. Někdy by si zvládla poradit i sama, ale jak se říká, málokdo se řídí vlastními radami, které dá ostatní, ačkoliv by se dali aplikovat i na něj samotného. To je i její případ. Navíc i když uslyší stejný názor od někoho dalšího, tak to ještě neznamená, že se podle toho zařídí.

Když něco chce, tak si za tím jde, ačkoliv ne tak prvoplánově nebo agresivně jako jiní polobohové. Ví, že i pomalá cesta může být ta správná a někdy je lepší věci neuspěchat, protože ne vždycky je ten správný čas, abyste získali to, co chcete. Uměle ten proces urychlovat by určitě ničemu nepomohlo. Obecně se její život skládá z menších cílů, kterých chce dosáhnout. Někdo by to nazval tak, že má nalinkovaný život, ale ona zkrátka chce jen vidět, jak ve svém životě pokročila, aby mohla říct, že je jiným a snad i lepším člověkem, než byla včera. S tím u ní souvisí i knihy a čtení. Má sice vysokou emoční inteligenci, ale to neznamená, že by chtěla zaostávat se svými znalostmi, navíc v oboru, který jí zajímá je vždycky něco nového, co se může naučit. Není tedy nic podivného, že jí najdete v knihovně v některém z křesel s komínkem knížek na stole nebo na zemi kolem ní. Případně i v posteli, kdy není nic zvláštního, že u čtení i usne. Obecně by se dala popsat jako více introvertní osůbka, ale to zejména kvůli tomu, že je zvyklá spíš mlčet a poslouchat ostatní, zatímco je tak trochu analyzuje a zjišťuje, co jsou zač, než aby se halasně bavila a smála. Ne, že by to ale neuměla, když má zrovna náladu na to dát chvíli své empatii a psychologickému pozorování pohov.

Historie

Začátek října v Kansasu před koncem tisíciletí nepřinesl jen podzimní počasí, ale i určité obohacení do života osamělého psychologa v Kansas City. V podvečer uslyšel zaklepání na dveře, ale když otevřel našel za dveřmi jen opuštěný uzlíček a dopis. Nebyl tedy nijak obsáhlý, ale vysvětloval, že holčička v zavinovačce je jeho dcera a že její matka se o ní nemůže postarat, takže to je na něm. Že by z toho mladý muž měl zrovna radost se říct nedalo, ale po několika dnech, kdy netušil, co bude dělat, se i s přímluvou od své matky rozhodl, že se o děvčátko postará. Holčička tak dostala jméno Dorothy a stala se tak plnohodnotnou členkou rodiny Walshových. Kromě jejího táty, Jeremyho, se o ní starala i její babička. Kromě toho ale měla ještě tetu, se kterou strávila pár let během dětství. Dorothy vyrůstala asi do tří let u otce v Kansas city, ale jelikož pak dítko potřebovalo větší dohled a trochu víc té výchovy, na kterou otec neměl tolik času, kolik by bylo vhodné, tak místo toho, aby babička jezdila do města, tak se Dorothy přestěhovala na ranč, který rodina Walshových vlastnila už po několik generací. Tam za ní její otec jezdil každý víkend, ale týden trávila s babičkou a s tetou, která na ranči pomáhala.

Pohybovat se mezi zvířaty, primárně mezi koňmi a ovcemi, bylo pro malé děvčátko jako dostat se do jiného světa. Klidné prostředí a babiččina výchova, která rozhodně nebyla zrovna přísná, dávala hodně volnosti její představivosti. Nemluvě o tom, že na ranči nebyly žádné jiné děti, se kterými by si mohla hrát, takže v tom musela její fantazie zapracovat. Jejím zvlášť oblíbeným společníkem na hraní byl jejich honácký pes, Nico, což se zrovna moc nezamlouvalo její tetě, protože ho prý kazila. Jako malá holka to nechápala, až později si to začala uvědomovat, když byla víc zapojená do chodu ranče. Ovšem, než něco takového nastalo, tak nastoupila do školy, kam jí musela její teta nebo babička vozit, protože to nebylo nikde poblíž. Rozhodně nepatřila mezi studenty, kterým by šla škola sama bez nějaké větší snahy. Musela se hodně snažit, aby měla dobré známky, ale ve výsledku jí to nevadilo. Babička s ní trpělivě seděla do večera u úkolů, aby se Dorothy naučila všechno, co bude jednou potřebovat. Nemluvě o tom, že musela vyvíjet větší snahu vzhledem k tomu, že jí diagnostikovali dyslexii.

Takovým pomyslným koncem dětství se pro ni stalo období, kdy Nico onemocněl. Jistě, byl to jen pes, ale pro ni byl jako nejlepší kamarád. Po několika týdnech, kdy se nic nezlepšovalo, tak ho nechali uspat a Dorothy to hodně obrečela. Tehdy si její táta musel vzít na týden dovolenou a vzít ji i ze školy, vyrazili na výlet, aby přišla na jiné myšlenky. Zároveň jí taky její táta vyprávěl o svojí práci, vysvětlil jí z psychologického hlediska, čím si teď prochází a že to nakonec přejde, jen se s tím musí vyrovnat. Nedlouho potom se Dorothy začala o psychologii jako takovou zajímat. Začala si od otce vyžadovat knížky o psychologii, ačkoliv jí bylo teprve deset. Ne, že by tedy všemu vyloženě rozuměla, ale některé poznatky si četla ráda. Ovšem taky nebyla z těch, kdo by si nechával některé poznatky pro sebe, takže někdy řekla dětem ve škole, že se chovají tak a tak, protože se bojí toho a toho. Že by to bylo zrovna prospěšné, se říct nedalo. Nakonec to byl ale její způsob, jak se začala vyrovnávat se světem. Zkrátka místo toho, aby naivně předpokládala něco, co by si dítě obyčejně myslelo, hledala v tom nějaký jiný význam a hlubší důvod. I tak v ní ale určitá dětská naivita přetrvávala, protože dítětem taky byla. Toho se nezbavíte jen tak, ale chce to určité události ve vašem životě.

Další ne zrovna příjemnou jí život naservíroval pár týdnů po jejím ukončení základní školy. Její babičce byla diagnostikována rakovina, ovšem v posledním stadiu, takže už nemohla podstoupit žádný způsob léčby, aby mohla zůstat s nimi. Dorothy tak dělila čas mezi školu a návštěvy nemocnice, aby mohla s babičkou, která jí v podstatě nahradila matku, strávit co nejvíce času. I tak jí to ale nepřišlo dost, když babička zemřela. Pohřeb na sebe nenechal dlouho čekat, teprve po něm se Dorothy vrátila na ranč. Ne, aby tam zůstala, ale kvůli tomu, aby si sbalila věci, protože chtěla zpět k otci. Babička už nebyla mezi živými a s tetou neměla tak dobrý vztah, aby s ní zůstala. Očividně to bylo vzájemné, protože svoje věci našla sbalené přede dveřmi, a ještě před odjezdem se stihla se svojí tetou ošklivě pohádat. Řekly si věci, kterých minimálně Dorothy hodně lituje, ale zatím neměla možnost se za ně omluvit a nějak to vyřešit.

Na střední školu tak chodila přímo v Kansas City, kde si našla i víc kamarádů, kterým nevadilo, že většinu času ležela v knížkách o psychologii a snažila se připravit na přijímačky a stejně tak i na svoji budoucí kariéru, ale na to potřebovala, aby se dostala na školu. Ponořila se tak víc do školy a nějakých aktivit navíc. Dokonce dělala dobrovolníka na lince důvěry, kde zůstávala pár večerů v týdnu až do noci. Zaprvé mohla někomu pomoct a zadruhé se to i hezky hodilo do přihlášky na vysokou. Stále trávila ale i dost času s otcem, ať už debatou ohledně knihy, kterou zrovna četla, plány ohledně vysoké a kam by chtěla jít nejvíc, nebo jen sledováním filmů a nucení jejího otce, aby si někoho našel. Věděla, že její matka nebyla pro otce životní láskou a byla v podstatě jen krátkou známostí, o které otec nikdy moc nemluvil a ona ho do toho nechtěla nutit. Nepotřebovala ji znát, protože v jejím životě nebyla tak podstatná, jak by se mohlo zdát. V posledním ročníku si taky našla přítele. Derena. Oba se dostali na vysokou v New Yorku, takže mohli vesele plánovat i společnou budoucnost až odmaturují a přesunou se právě tam. Po maturitě následoval výlet do New Yorku, aby si prohlédli svoje univerzity a našli si nějaký byt.

První rok na univerzitě pro ni byl dost hektický. Všechny možné přednášky, semináře, nemluvě o všech úkolech, seminárních pracích a esejích, které musela odevzdávat. Na rozdíl od svého přítele totiž studovala o něco složitější obor, kdy on se stal členem bratrstva a spíš si vysokoškolský život užíval, než aby studoval. Dorothy mu to neměla moc za zlé, když měl příležitost, přála mu to. Sem tam s ním vyrazila i ven na nějakou párty, ale že by se jí tam vyloženě líbilo, se říct nedalo, takže postupně trávila večery spíš nad knížkami, než aby chodila s ním pít. Nejspíš kvůli tomu spolu přestali skoro mluvit a v nejlepším případě se jen potkávali u dveří, kdy Dorothy odcházela na hodiny a Deren se vracel z tahu. Nebylo jí to zrovna příjemné, ale kdykoli se o tom snažila mluvit, tak jí Deren odbyl a někam zmizel. Nejspíš by to nechala ještě chvíli trvat a snažila se jejich vztah dostat tam, kde byl předtím, ovšem tyhle snahy ukončila jedna fotka na sociálních sítích. Fotka, kde se její přítel líbal s někým jiným. To bylo něco, co já už koplo dost na to, aby to s Derenem ukončila a nechala ho vypakovat se z bytu. Ten konec konců platil její táta, takže na něj měla plné právo. Ne, že by v něm ale nakonec zůstala moc dlouho.

Po zkouškách si šla zaběhat do Central Parku, sice už pomalu padala tma, ale alespoň se po parku nepohybovalo tolik lidí jako obyčejně. Zvolila trasu, kterou už znala a věděla, že tam nebude moc rušno, spíš vůbec. Ovšem nakonec tam přece jen na někoho narazila. Konkrétně na dva kluky a nějaké podivné ptáky, kteří na ně z nějakého důvodu útočili. Moc dlouho nepřemýšlela a rozběhla se k nim, kdy křičela, aby je nechali na pokoji. Ovšem i tak si všimla toho, že to nebyli ptáci, ale nějaké ptačí bytosti. Nejspíš její náhlý příchod harpyje zahnal, nebylo jich přece jen tolik, ale i jeden z mladíků se docela snažil je zahnat. U toho si pak Dorothy všimla, že má rohy. Neměla nejmenší tušení, o co jde, a tak se tedy dožadovala vysvětlení a když na ně vysypala to, že viděla harpyje, a nejen obyčejné ptáky, jak by je asi mlha prezentovala, a stejně tak vidí i rohy chlapce, tak bylo jasné, že rozhodně není obyčejná smrtelnice. Ovšem vysvětlovat něco takového uprostřed Central Parku nebyl nejlepší nápad, takže po krátkém přemlouvání je Dorothy vzala k sobě do bytu, kde jim i laicky ošetřila škrábance, které jim harpyje způsobily. Během toho si taky vyslechla všechno o tom, co vlastně viděla a co to pro ni znamená. Prvně se mladíkovi vysmála, ale když jí v tom začal utvrzovat tím, že si sundal kalhoty a odhalil nohy kozla, nemluvě o druhém klučinovi, který jí taky říkal, že je to pravda. Ovšem nejvíc na ní nakonec platil fakt, že použili logiku. Přesněji to, jestli zná oba svoje rodiče, jestli o svojí matce něco ví a jestli o ní její otec vůbec mluví. Ne, nevěděla nic. Takže to bylo nakonec to, co jí donutilo zkusit přijmout fakt, že by snad mohla být její matka bohyně. Odchod ze dne na den pro ni ale moc nepřipadal v úvahu, takže nechala oba kluky přespat u sebe a druhý den je odvezla do Tábora, kde se i ona přesvědčila, že bez problémů projde bariérou, takže asi nějakou božskou krev mít bude.

Promluvila si s Cheirónem, ale ačkoliv svolila k tomu, že zůstane v Táboře, tak se nechtěla vzdát svého studia, ačkoliv to znamenalo si dojet do New Yorku vyřídit dálkové studium. Nic jednoduchého to nebylo, ale nakonec se jí to podařilo a mohla tak dál studovat i žít v Táboře, ačkoliv to rozhodně nebylo nic jednoduchého, zvlášť když se nastěhovala do Hermova srubu. Nemohla totiž jen neustále ležet v knížkách a studovat, ale věnovat se i tomu, proč tu byla. Tréninku a poznávání tohohle nového světa, který brala dost skepticky. Snažila se totiž přijít s nějakým vysvětlením, protože její hlava to odmítala ze začátku pobrat tak, jak to bylo. Ovšem stačilo pár setkání s příšerami a začala si uvědomovat, že tohle všechno je až příliš skutečné. Kdyby o tom ale náhodou pochybovala, tak brzy přišel střet s Nyx, což rozhodně působilo až příliš skutečně. Nejen kvůli tomu, že tam opravdu šlo všem o život, ale hlavně kvůli tomu, že někteří ten život ztratili. Nebyla to příjemná doba, takže nejen že si z toho odnesla určité šrámy na těle, ale i na duši. I tak se ale snažila ostatním pomoct, aby se vypovídali a mluvili o svých problémech a strastech. Nebylo moc velké tajemství, že studovala psychologii, takže za ní sem tam někdo přišel s prosbou, jestli by si s ní mohl promluvit. V podstatě to brala jako možnost upotřebit svoje znalosti, ačkoliv není dostudovaná.

V podstatě si otevřela takovou neoficiální psychologickou poradnu a snaží se pomáhat těm, kteří si prošli něčím závažnějším, ačkoliv to rozhodně není jednoduché, vzhledem k povaze některých jejích „pacientů“. Nemluvě o tom, že se občas musí i ona sama srovnat s následky toho, co se stalo. V boji s Nyx totiž taky přišla o pár přátel, které si během svého pobytu v Táboře našla, ale nedalo se s tím nic moc dělat. Mohla jen pomoct ostatním, dál trénovat a připravit se tak na to, co mohlo přijít v budoucnu. Ovšem zároveň s tím musela myslet i na školu, kterou chtěla dostudovat a získat alespoň bakalářský titul, což se jí povedlo. Odpromovala v dubnu roku 2021 a když se i s diplomem v ruce vrátila do Tábora, aby tentokrát mohla svojí malou neoficiální psychologickou poradnu vést i s ním, se jí nad hlavou objevilo znamení její matky. Netušila, co to v první chvíli znamená, jen věděla, že je určená. Dokonce i Cheirónovi chvíli zabralo, než určil, čí potomek vlastně je. Dávalo to ale dokonalý smysl. Takže nejen, že získala ten den diplom, ale konečně rozlouskla to tajemství ohledně svého božského rodiče. Sice nikdy nepatřila k těm, kdo by se po tom pídili, nebo je mrzelo, že se k nim jejich rodič nepřihlásil, ale i tak to byla určitá úleva, že zase věděla něco dalšího. Dál tak funguje v Táboře a snaží se pomáhat ostatním polobohům s jejich traumaty, ale stále nezapomíná na to, že musí trénovat a zlepšovat se, aby třeba jednou mohla opustit Tábor na trvalo bez obavy z toho, že by mohla někoho přivést do nebezpečí svým polobožským původem.

Zajímavosti

Vlastní deník v hnědých kožených deskách, kde si občas dělá nějaké poznámky k jednotlivým polobohům, kteří jí navštěvují pravidelně. Každý má svoji přezdívku a zaznamenává si k nim jen klíčová slova, aby věděla, na co se zaměřit, ale aby nikdo další nevěděl, co tím chtěla říct.
Na čtení nosí brýle, ovšem mimo knihovnu ji v nich neuvidíte.
Zbožňuje východy slunce a ráda si kvůli nim přivstane.
Má docela velkou sbírku rtěnek v různých odstínech a každé ráno si vybírá podle nálady.
Nesnáší, když ji někdo přirovnává k Dorotce z Čaroděje ze země Oz. Stejně tak je lehce alergická na jakékoli hlášky z tohohle díla.
Bojí se výšek. Vždycky se jí točí hlava a nedokáže se pořádně soustředit na nic jiného než na pohled dolů pod ní.
Sice umí perfektně rozdávat rady ostatním, ale sama se jimi nedokáže řídit.