Dylan se do rodiny nenarodil jako každé jiné dítě, nebo nejspíš ano, ale rozhodně ne svým rodičům. Kdepak objevil se jednoho červencového rána za dveřmi u jejich domu. Matka si jej vzala a vychovávala jako vlastní – aniž by měla snad nějaké pochybnosti nebo otázky, odkud se vzal, kdo jej přinesl nebo proč zrovna jejich práh. Jediné co ji zůstalo v hlavě bylo to, že je to její syn. Ze začátku se projevoval jako normální dítě a vše se zdálo být zcela v pořádku. Teprve ve chvíli, kdy si začal hrát s hračkami, se u něj začala projevovat jeho uzavřenost – nechtěl, aby se do jeho her míchali rodiče, začal být háklivý na své věci a na jím nakreslené obrázky, na jeho deskové hry i knihy. Nedokázal se soustředit na jednu věc – zatím co si začal hrát s autíčkem, během několika minut, co jezdilo po zemi najednou létalo ve vzduchu a stalo se raketou a v další chvíli leželo někde na druhé straně pokoje, zatím co chlapec hleděl z okna a pozoroval ulici. V dalším momentě zcela nekontrolovatelně skákal na posteli a poté si sedl ke stolu a čmáral. Každá drobná maličkost – i jen zlomený hrot tužky u něj vyvolal nekontrolovatelný pláč, který během pár minut ustal a sledoval motýla, co přistál na jeho okenním parapetu. Postupem let se jeho chování stupňovalo, doteky jeho rodičů na jeho těle bylo potřeba mírnit, museli mluvit tiše a nezvyšovat hlas, jelikož stačilo málo a on podléhal stresu, choulil se do klubíčka a tiše plakal, bylo-li to horší, dokonce hlasitě křičel a třásl se. Uzavřel do sebe a s rodiči trávil jen tu nutnou část dne, jinak se zavíral ve svém pokoji. 

Náplní jeho zájmu se staly knihy o motýlech, o světě, logice, matematice a strategii. Na rozdíl od tětí ve svém věku se místo jedení písku a plácání v blátě zajímal například o šachy. Bál se chodit ven, protože mu ostatní děti připadaly příliš nebezpečné a hloupé. Strkaly do něj a provokovaly ho. Věděl, že si chtějí hrát, ale nedokázal se jim přizpůsobit, vadily mu doteky na rameni, když hráli na babu a nedokázal vystát jejich hlasitý křik a smích, když náhodou zakopl, nebo se roztřásl, když nevěděl, kterým směrem se vydat. Naposledy, když byl venku, na jednom z těch úžasných dětských dnů, kam jej tahala matka, potkal muže s koněm. Pokoušel se hrát na babu s ostatními dětmi, ale ony jej jen postrkovaly a bavily se jeho postupnému propadání záchvatu paniky, nevěděl, co dělat a bránit se také neuměl. Strčily do něj a on spadl na dlážděnou ulici, odřel si loket a začala mu téct krev. Poprvé kdy krev viděl a vůbec se mu to nelíbilo. Propadl strachu. Představil si, jak vykrvácí, že se nedostane domů, že je jeho matka daleko na to, aby mu pomohla, že na něj budou muset sahat, aby ho ošetřili, a navíc ho příšerně bolel zadek a kolena. A aby toho nebylo málo, když zvedl hlavu, stál nad ním právě ten kůň a jeho majitel se k němu skláněl, aby mu pomohl na nohy. To obrovské zvíře sklonilo ten nechutný čumák a cenilo na něj zuby. Stočil hlavu do klubíčka a začal nahlas ječet. Což samozřejmě toho koně ještě vyděsilo a na situaci to tedy nepřidalo. Nebýt tehdy jeho otce, který pro něj přišel a odnesl ho domů, pravděpodobně by tam seděl do dneška. Od té doby ven nechodil, zavíral se v pokoji. Ruce se mu třásly pokaždé, když nad ním matka stála a na něco se ho ptala a on se nemohl vymáčknout. Nešlo mu to tak rychle, jak by si přála a čím více na syna naléhala, tím více se Dylan třásl a propadal stresu. Hlásek v jeho hlavě na něj už křičel. Nadával mu a on se zvedl ze židle a vždy utekl do pokoje, kde se zavřel a zabarikádoval. Dokázal dveře zablokovat nábytkem tak, aby se k němu rodiče nedostali, a to ani nemusel používat nic natolik těžkého. Necítil se vůbec dobře, nikdo mu nerozuměl, nikdo jej nechápal a on byl přitom docela inteligentní chlapec.

Všechno se změnilo až ve chvíli, kdy jej rodiče odvezli do tábora. Nikdy se příliš nezajímal o řeckou mytologii a tím, jak se neustále zavíral do sebe, ignoroval i fakt, že jeho otec byl tímto tématem téměř posedlý. Měl spoustu velice zvláštních přátel, kteří mu pomáhali zjišťovat si určitá fakta nebo konzultovat oblíbená témata. Jeden z nich mu dokonce pro syna doporučil tento tábor, kam jej také po určitém uvažování, jak bylo řečeno, odvezli. Nejdříve sem nechtěl, jelikož tu bylo až příliš mnoho cizích lidí, velká spousta neznámých tváří, které ho nebudou chápat a prvních několik měsíců se spíš potýkal s nepřízní zdejšího místa a vyrovnával se s faktem, že žije ve srubu s úplně cizími lidmi. A aby toho nebylo málo, musel se ještě vyrovnat s novinkou v podobě informace, že by měl být potomek nějakého řeckého boha. Na sedmiletého chlapce, poněkud šokující, a ne příliš chtěná informace. Jak se zdálo neměl moc na výběr, jelikož ho tu rodiče jednoduše nechaly na pospas všemu, útěk nepřipadal v úvahu a zmatení bylo potřeba nějak přepracovat na vědomosti. Takže se mladý Dylan jednoduše rozhodl zaplout do nového světa svým vlastním způsobem, kdy jednoduše dohledal knihy o řecké mytologii, vyptával se těch, kteří mu mohli něco říct a jakmile se trochu otrkal našel si větší zálibu ve strategických hrách. Konkrétně to nebylo nic jednoduchého, jelikož on a fyzický boj, nikdy nepatřily mezi světy, které se měli propojit a po většinu času dost prohrával, šílel a poutal na sebe nechtěnou pozornost. Trvalo to, dlouho, ale nakonec se našel. Boj z blízka nikdy nebyl pro něj a tak přesedlal na radu satyra na boj z dálky. Luk a šípy se staly jeho prodlouženými pažemi a ačkoli má často problém se soustředěním, dokázal to ovládnout natolik, aby byl schopen použít to v případném boji. Samozřejmě si to vyžádalo několik ne příliš dobře letících šípů, výsměch a hodně, hodně, opravdu hodně Dylanových nervů nacpaných v jednom kýblů někde pod terčem na výcvikovém poli. To, co se jiný naučil během pár měsíců, jemu trvalo hned několik let. Takový mladý nezmar. Ovšem své místo v táboře si našel.

Co se týče božského rodiče, tam bylo po dlouhou dobu ticho, jelikož Dylan mnoha úspěchů zatím nedosáhl, pokud se tedy nepočítá za úspěch výhra nějakého soustředění při střelbě z luku, kterou neustálým opakováním získal. Dlouho si dokonce myslel, že jeho rodič nebude zrovna nadšením skákat z toho jak on, jakožto syn, vlastně vypadá. Je to dva roky zpět, co se konečně rozhodl účastnit jedné mise. Nikdy mu nedělaly dobře, protože to znamenalo ušpinit se, bojovat nebo v jeho případě velice dlouhou dobu, poroučet se mezi neživé, takže se této možnosti docela dlouho vyhýbal. Bohužel se mu podařilo skupině ztratit – protože by to nebyl on, kdyby se nepozastavil na jednom místě v příštím momentě, už osaměl. Ve snaze najít opět svou skupinu, se přimotal do cesty Arachné. Ne že by ji tedy vyloženě padl k nohám, ale zůstal zaraženě stát několik metrů od ní naštěstí nespatřen, ale v o nic menším nebezpečí. Zkrátka nic, co by si někdo jako on přál. Pavouky nikdy neměl rád a hrůza v jeho těle rostla takovým tempem jako houby po dešti. Ne že by měl v tu chvíli zrovna na výběr, jelikož na dost únikových místech byly pavučiny, které by mu při všem spíš uškodily, jak pomohly (hlavně by při doteku některé z nich pravděpodobně vypustil duši). Přestože byl z velké části naplněn vlnou nevole se jakkoli pohybovat v jakémkoli směru, brzy mu došlo, že pokud něco neudělá, pravděpodobně by si ho ta věc mohla dát třeba na svačinu – nebo by ho předhodila některým ze svých potomků. Vzhledem k tomu, že si rád zjišťoval věci měl docela potuchy o jisté nelibosti v očích Arachné za jeho nevítanou společnost. Rozhodl se tedy využít některých svých naučených schopností a zahrát si ve spleti pavučin s novým problémem jeho milované šachy. V hlavě si tak nějak utvořil plánek místa a představil si je jako šachovnicové čtverce, kdy on byl král, který musí zůstat naživu, aby se pavoučí ženě vyhnul. Docela mu jeho strategie vycházela a byl na sebe patřičně pyšný, jelikož se mu podařilo dostat se dost daleko, aniž by byl více méně spatřen.

Jak se později ukázalo, potěšilo to nejen jeho, ale i jeho božskou maminku Athénu, která se zrovna teď rozhodla ke svému synovi přihlásit jakožto hrdý rodič tohoto nezmara. Jaká radost zaplavila v tu chvíli naprosto vyděšené srdce Dylana, které ještě ve stejnou chvíli vynechalo pár úderů, že hrozila téměř kompletní zástava. Svítivé znamení nad jeho hlavou připoutalo pozornost nejen jeho, několika malých pavouků, množství broků a pár ptáků na stromech, ale také docela naštvané Arachné. Krve by se v něm v tu chvíli nedořezal, když skrze stromy vzhlédl k nebi a velice slušně pronesl k matce slova: „Dokonalé načasování, mami.“ Načež se otočil čelem vzad a poroučel se směrem pryč, takovou tou rychlejší chůzí neboli během. Jak už to tak ale bývá, osm nohou běží rychleji než dvě a není tedy divu, že když se po něm jedna ta dlouhá chlupatá, nechutná noha ohnala, že se rozplácl na zemi jako právě rozklepnuté vejce na pánvi. Rána na zádech zůstala, ne hluboká, ale jizva po ní zůstane určitě – rozhodně to pálilo dostatečně, aby to Dylena drželo dál od omdlení z naprosto jedinečného výhledu. Minimálně několik dalších sekund, jakmile slyšel volání svého jména, kroky a následně zahlédl Satira s pohledem upřeným na rozzuřenou Arachné jednoduše omdlel. 

Znovu se probral až v táboře, konkrétně na ošetřovně. Samozřejmě si vše pamatoval, a i když v něm zůstalo trocho toho potěšení z faktu, že konečně ví, ke komu patří a že je jeho matka na něj alespoň trochu hrdá, když se přihlásila, smířit se s jizvou na zádech už bylo horší. Dost podstatná vada jeho vzhledů, která mu docela dlouhou dobu dělala nepříjemnosti v jeho vnímání sebe sama. Nehledě na fakt, že od té doby dost nesnáší pavouky. Od té doby se na každé výpravě, misi nebo už jen po táboře snaží držet skupiny, nebo míst která dobře zná. Nerad by totiž opakoval minulost – jednou to přece stačilo.