Dalo by se říct, že na svět přišla dosti vtipně. Ano, samozřejmě to bylo přirozeným způsobem, ale ve výsledku z celého humbuku okolo těhotenství její matky vznikla dosti zajímavá historka. Všechno to začalo, když její matka šla do baru a potkalo náhodného cizince, který si ještě nabalil jednu náhodnou cizinku. Samozřejmě padla nějaká ta sklenka a všichni tři skončili na hotelovém pokoji. Ráno se obě dámy probudili s kocovinou a malými zárodky vetřelců v břiše. Každopádně se z nich po oné noci stali kamarádky a později i přítelkyně, takže měla svého sourozence skoro pořád poblíž, než na těhotenství obě dvě přišli a její druhá máma si nenechala dítě odebrat. Každopádně se narodila tak či onak do milující rodiny. 

​

Nějakým způsobem ji neomezovalo mít dvě mámy, byla šťastné dítě a hlavně bylo málo věcí, co by jí ty dvě zakázaly, protože byly členkami utlačované skupiny, takže mohla skákat do půlnoci na posteli a chodit do školky v hrozných růžových holinkách s kytičkami, i když nepršelo. Zkrátka a dobře jí podporovaly v tom, aby se rozvíjela, jakýmkoli způsobem chtěla. Ale stejně to nakonec skončilo u toho, že zběsile běhala po domě a souhrnem nešťastných náhod postupně rozbila všechnu keramiku a skleněnou výzdobu, co byla na skříňkách na chodbě. Nejednou se jí přitom podařilo pořezat o střepy nebo si pro jistotu rozrazit hlavu o ostrý roh nábytku. Zkrátka a dobře byla díky jedna radost a její mámy z toho začaly nejspíš předčasně šedivět, i když na to nemá důkaz, jelikož si stejně obě barví vlasy. 

​

Průlom začal, když nastala její školní léta, to se z věčně nezastavitelného dítěte začala stávat malá katastrofa, které to ve škole navíc vůbec nešlo. Domů nedonesla jedničku ani v první třídě, ale na elánu jí to rozhodně neubralo. Vlastně den co den chodila domů s poznámkami ohledně toho, že moc mluví v hodinách, že lítá po chodbách nebo že otevřela prosklenou skříňku s kostlivcem a sundala mu hlavu. Byla toho spousta, ale vždycky se to nějak vyřešilo, zkrátka byla zvídavé dítě a jen těžko se jí vysvětlovalo, že zamčené věci mají zůstat zamčené. Proto jí její matky chtěly naučit, že když chce něco vědět má se na to zeptat. Proto začala etapa, kterou její učitelé nenáviděli ještě více. Pro upřesnění to byla etapa otázek typu 'A Proč?', kterých jí za jednu vyučovací hodinu napadlo nespočet, takže všem učitelům odstávali vlasy hrůzou už jen, když viděli její zdviženou ruku. Ale podle názoru jejích matek bylo úctyhodné, že kantory nutí k tomu, aby si zasloužili svůj plat, takže to brali pozitivně a nikdy ji za to nepokáraly. 

​

Ale s přestupem na střední už to bylo složitější. Jen z těží zvládala školu, takže její mámy najaly učitele, s kterými se musela učit doma, aby dohnala, co zanedbala. Většinou se to ale týkalo hlavně matematiky a angličtiny, protože zbytek předmětů jí osvětlily právě a-proč-otázky. To bylo výhodou, kterou jí šprti mohli závidět, ale nevytahovala se tím. Nikdy nebyla někdo, kdo by potřeboval něčí pozornost k tomu, aby byl šťastný, protože si vystačila sama se svojí fantazií, která ne a ne přestat být lehce dětinská. Ale byla ráda i ve společnosti, protože člověk je stádové zvíře a nikdo nevydrží dlouho sám. A u ní bylo dlouho i tři hodiny. Takže si často hledala nové známé, které buď zaujala svoji pozitivitou a vydrželi se s ní bavit nebo je naopak dováděla k šílenství a jak rychle k nim přišla, tak rychle o ně zase přišla. Ale vždycky se našel někdo, s kým by si mohla povídat. Pohlížela na to totiž velmi jednoduchým způsobem. Osoby, které jsou sami, popravdě sami být nechtějí a i když mohou být podivíni, neznamená to, že si s nimi třeba nebude rozumět, tudíž nebyl důvod, aby s nimi nemohla mluvit. Jednou ale na tuhle logiku málem doplatila, když se zabraná myšlenkami ve svém vlastním světě zapomněla v parku do pozdních hodin a poté se posadila k nějaké babičce, co seděla na lavičce pod jejím oblíbeným stromem. Okamžitě se s ní dala do řeči samozřejmě, ale ta babča se změnila na nějakou bestii a pokusila se jí sežrat. Za svůj život potom vděčila jen schopnosti sprintovat o sto šest, hlasu, který dokázala vytáhnout až do neuvěřitelně pištivých výšek, a také výpravě z tábora polokrevných, která šla právě kolem. Nebýt těchto tří věcí, nejspíš už by v podsvětí prudila Háda. No, každopádně jí potom bylo oznámeno, že musí jít s nimi, protože jeden z jejích rodičů je pravděpodobně nějaký z řeckých bohů, a že tam není v bezpečí. 

​

Celá výprava ji tedy doprovázela až domů, kde dostal každý její člen pořádného seřva od jejích matek a byli nazváni tolika rozmanitými pojmenováními, že se dosti novým přiučila. Přeci jen jim sdělili, že díky tomu hloupému úletu jim musí odvést jejich holčičku, protože doma není v bezpečí. To by rozhořčilo každou matkou, tak co potom dvě? Zkrátka se to i dalo omluvit, zvlášť když ji nakonec pustili. Nakonec to nebylo ani tak daleko, protože bydleli v Harlemu, takže to jejím matkám přidalo na klidu. I když jí poslali do výcvikového tábora pro děti řeckých bohů. Zkrátka to bylo lehce na hlavu, ale co už. Problém s tím neměla, protože už tak žila ve světě fantazie. Navíc měla šanci zjistit, kdo je její otec, což bylo super, byť o něj celý život neprojevila sebemenší náznak zájmu.

​

Ale on se o ni možná zajímal, protože na sebe nenechal dlouho čekat a dva týdny po jejím příchodu se k ní přihlásil, když úspěšně přežila boj o vlajku, ve kterém v podstatě jen utíkala před problémy, dokud se nevyhlásil konec hry. Každopádně to byl asi pořád úspěch, protože to jejímu tatíkovi očividně stačilo a ona si vysloužila právo mít vlastní postel. Od té doby byla v táboře mnohem spokojenější, ale místo tréninků stejně spíš zkoumala, co jí ono místo může nabídnout a prolezla každý kout dvakrát, těžko přístupné kouty i víckrát. Co kdyby se tam od její poslední návštěvy třeba něco změnilo, že? Občas ale také trénovala, ale po většinu času se soustředila na to samé co předtím doma. Na život ve své hlavě, na lidi kolem a v podstatě věci na dělání ničeho.