Isabelle Davis

20 let | Iris | Táborník || Coffee

RiseCaroline Jones

Vzhled

Nejvíce výstižné, jak by šla mladá Izzy popsat je asi drobná porcelánová panenka. Jemná a bledá pokožka s téměř žádnými znamínky až na pár očividných pih od sluníčka v oblasti nosu. Nádherné zelené oči, které se dá přirovnat k nádherně zářivým smaragdům, které se lesknout na slunci, jako by měly představovat samotnou barvu čerstvé a zdravé zelené luční trávy, listí zdravých stromů. Dlouhé blond vlasy, které spadají v pozvolných loknách na ramena a až asi do půlky zad. Nejčastěji je nosí stažené do různých culíků, drdolů nebo je jen spíná skřipcem, aby ji nezavazely v obličeji, přesto jí zbloudilé prameny padají do tváří a dávají ji onen upravený, neupravený vzhled. Jako by věčně chodila jako princezna koloběžka – učesaná neučesaná, oblečená neoblečená – zkrátka ani jedno ani druhé.

Nejčastěji ji zastihnete ve volnějším tričku a lacláčích, dost možná s koleny od hlíny, když klečela v záhonku s nějakými květinami, nebo se jen snažila zasadit někam semínka lípy. Ale umí se obléknout i slušivě, právě jako ta porcelánová panenka, na první pohled působí zranitelně, lehce k dostání. Často je také cítit koňmi a čerstvým senem.

Povaha

Isabelle je milá a přívětivá žena, která by pro vás udělala snad cokoli. Snesla modré z nebe, kdyby uměla létat a kdyby to bylo v jejích silách tak by donutila trávu růst. Má svůj specifický a poněkud rozmazaný pohled na svět. Celý její život se točí kolem koní a péče o ně, není tedy žádné překvapení, že si mnohdy rozumí více s koňmi než s lidmi. Přesto se snaží na lidi ve svém okolí působit vřele a otevřeně. Nemá sebemenší problém nabídnout pomoc cizinci nebo snad pomoct jeho koni. Je cílevědomá a plná života. Na první pohled působí jako ta typická holka od koní z westernovek, nedostupná a snad i trochu zahleděná, což je po většinu času pravda. Odtáhnout její pozornost od koní bývá v mnoha případech nadlidským úkolem, protože se k tomu tématu ráda vrací anebo jen zkrátka často koňmi bývá zaneprázdněna – když je váš koníček i práce, obvykle už to tak dopadá, že jste nevyléčitelný workoholik.

Do společnosti příliš nechodí, svůj čas tráví hlavně s koňmi, s velkou oblibou přespává pod širým nebem a kochá se hvězdami. Už když byla malá stala se příliš zasněnou a vyprávění různých příběhů pod hvězdami a o hvězdách ji tedy nedělá problém. Ráda ale také uhýbá do vlastních myšlenek, které však nikdy nejsou daleko od koní, a dlouho se v nich pitvá a prohlubuje tak nápady a vlastní představy. I když je ráda sama a může působit jako samotářka, ve skutečnosti ji společnost nikdy nevadila. Ráda si povídá, informace o sobě nijak netají nemá, co by skryla, ani za co by se vydávala. Nemá problém, řešit osobní věci a ráda odpoví na každou otázku popravdě a bez okolku, což mnohé občas dost překvapí anebo otravuje. Naštvat ji je téměř nemožné, smířila se světem a s tím jaký je, většinu urážek tedy ignoruje, ale pokud se rozhodnete urazit někoho blízkého, nebo snad máte pocit, že by byla váš partner ve zločinu můžete si vysloužit i pořádnou pecku do obličeje – hold holka od koní je holka od koní…

Svá přátelství uzavírá pevná a bez předsudků, je skvělou posluchačkou, ačkoli je schopna se vás i dvacetkrát zeptat o čem jste vlastně mluvili. Na všechno má skvělé přirovnání s koňmi a alespoň se tak pokouší nabídnout pomocnou ruku. Předstírání a lži jí nejdou, hned je u nich přichycena, jelikož se nemůže zbavit následného škytání. Jakoby, něco v ní nechtělo, aby lhala a spouštělo v ní neutichající a někdy až bolestné škytání, dokud neřekne pravdu. Snad jen podvědomý reflex, který však nedokáže ovládat. Snaží se být nápomocna pro své přátele a požadavek na pomoc téměř v jakékoli podobě neumí odmítnout. Může se tak stát partnerkou na slavnost, aby její kamarád nešel sám, nebo skvělým ramenem na vyplakání. Nemá problém postavit se za vás i když vy umíte používat zbraň a ona ne. Svůj život má sice ráda, ale přijde jí ušlechtilejší zemřít pro přítele než padnout až po něm jako zbabělec.

Naopak co nesnáší a nedokáže vytrpět je přetvářka a lži. Lidské vlastnosti jako tyto neuznává a činí jí veliké nepokoje v její krásné hlavince, když se o nich dozví. Osoba u ní okamžitě ztrácí hodnotu a její důvěra k ní, pokud nějaká byla, zcela vymizí. Není schopna uvěřit jediné slovo, které jí povíte, neuvěří vám dokonce ani činy, kterými byste si ji chtěli získat. Obnova takto ztracené důvěry je zdlouhavá a mnohdy nedopadne zrovna šťastným koncem. Své soukromí si bude chránit a na její klasickou otevřenost můžete rovnou zapomenout. Když je naštvaná dokáže mlčet aniž by projevila jedinou snahu komunikace. Také se nebojí ostřejších slov, aby dala najevo svou nespokojenost nebo nesouhlas. Umí být velice prudká a nevypočítavá. Nemá mnoho nepřátel, ale ty, co má si drží dál od těla.

Láska má v jejím srdci specifické místo. Zamilovaná až po uši už jednou byla a v mnoha situacích na to vzpomíná, ačkoli už to je nějakou dobu zpět. Milovat umí jedině celým svým srdcem a pojem snést modré z nebe u ní nabývá dojem skutečnosti. Není klasickou romantičkou, dokonce ani neskládá básně nebo není zrovna poetickým zamilovaným bláznem. Zanechává si stále svou tvář hrdé zaříkávačky koní, která má na starost celé jedno stádo divokých koní, a přitom sama v sobě má určitou divokost. Patří spíš ke staromódním i přes svůj mladý věk, co vám místo přehnaných slov přinese květiny, které se nestydí sama natrhat. Vezme vás na projížďku na koních pod hvězdnou oblohou, ukáže vám kouzla pastvin a svého světa. Není příliš sentimentální, spíš si ponechává svou druhou volbu pravé lásky na osudu, nezakouká se do každých očí a nepropadne každému úsměvu. Svým způsobem by se dala nazvat vybíravou.

Stejně jako láska má i jistý druh nenávisti u ní určité místo. Dokáže cítit skutečný hněv, ale neventiluje jej výbuchy vzteku jako ostatní, vře pod povrchem a teprve když pomyslný pohár trpělivosti přeteče, ventiluje všechen svůj hněv najednou. Vylije číši pěkně na jedno otočení a poté je opět klidná jako hladina jezera za bezvětří. Nestává se však často, že by svůj hněv vylévala na lidech, dokonce ani na koních. Svůj hněv soustředí spíše jako energii. Obvykle jí hlavu pořádně pročistí divoká projížďka její oblíbenou stezkou přes překážky, kdy se svým koněm jedou s větrem o závod a přeskakují jednotlivé spadené kmeny a ploty, nechávajíc stádo na oplocených pastvinách v klidu užít si dne.

Historie

Isabelle již při svém dospívání vyrůstala bez svého biologického otce, toho jí nahrazoval přítel její matky – Ian. Od malička s tím byla seznámená a nikdy snad ani kouskem mysli nepochybovala o tom, že by snad neměla být se svým nevlastním otcem nespokojená. Pocit měla spíš opačný. Byl jí přítelem a pomocníkem, učil ji spoustu věcí a také ji bral s sebou ke koním. Dívka patřila právě k těm, kteří uměli koni ošetřit škrábanec na noze ještě dřív, než zvládala plynule číst a psát. Sezení v sedle jí také nebylo cizí, ačkoli začínala na menším poníkovi, který se jí zprvu vůbec nelíbil a neměla k němu takový vztah jako k vysokým a majestátním hřebcům a klisnám, které se nacházeli v jejich stádě. Její matka s Ianem vlastnila velký ranč v Kansasu. Poměrně velký statek, s množstvím zaměstnanců a skutečně kvalitními koňmi. Její srdce ke koním tíhlo, jako k ničemu jinému a už jako sedmiletá si vybrala svou cestu, kterou se hodlala svým životem vydat. Ian dělal vše proto, aby ji naučil všechno, co umí, jak se správně ke koním chovat, jak s nimi mluvit a pracovat. Co se týkalo pastvin a stáda byli nerozlučná dvojice a zároveň i skvělý tým. Její dětství rozhodně nepatřilo k těm klasickým a obyčejným.

Ve svých dvanácti letech byla už na úrovni, kdy zvládala poprvé zkrotit svého koně. Stal se jím mladý hřebec Barloo, který ji na několik pokusů velice šikovně shodil. Ačkoli to nevypadalo vůbec dobře a její poslední pád ji nejen roztrhl košili, ale také přinesl ošklivé a poměrně hluboké jizvy na zádech, když padla přímo na dřevěný plot, kdy ohradu prolomila a dřevo se jí zarylo do kůže. Její matka ji přemlouvala, aby se o hřebce víc nepokoušela a nechala jej Ianovi, ale tvrdohlavost její dcery byla silnější, než kdejaká starostlivá slova matky. Jakmile se jí rány alespoň minimálně zahojily a mohla sednout opět do sedla, usadila se na jeho hřbet znovu. Tentokrát se však nehodlala nechat shodit a po několika výkopech a zběsilém pohazování se společně sžili. Nejen že uháněli s větrem o závod a Izzy si v první chvíli ani neuvědomila, že Barloo skutečně poslouchá její pokyny, ale vytvořili si mezi sebou určité tiché pouto, kdy se hřebec o svou novou paní dokonce staral. Pokaždé, když přišla k ohradě od toho dne, okusoval mu vlasy, pravděpodobně ve snaze ji upravit, kradl jí její klobouk a utíkal s ním ohradou a donutil tak mladou ženu, aby se s ní honil a hrál si s ní. Tohle přátelství její lásku ke koním jen prohlubovalo a její život se zdál šťastným. Její matka byla podobně pyšná na svou dceru a Ian na svou žákyni. Časem se dokonce začala věnovat závodnímu westernovému ježdění, kdy se dokonce dostala do povědomí televizi a časopisům o jezdectví

Bylo jí patnáct, když s Ianem vyrazili se stádem na pastviny. Strávili tam celé odpoledne, ale Izzy začala mít brzy pocit, že je něco špatně. Nevěděla odkud ten pocit pramení, ale pověděla o něm svému nevlastnímu otci. Společně zkontrolovali stádo a pro jistotu se vydali zpět k ranči a uzavřeným ohradám. Ian vždy tvrdil, že správný zaříkávač koní má další smysl, který jej dokáže varovat před nebezpečím a jen ti nejlepší mají skutečně možnost jej využít správně. Přesto se Izzy necítila dobře, když se blížili k ranči. Koně odvedli do ohrady a brzy oběma bylo jasné, že to, co nebylo v pořádku bylo doma. Dveře do široka otevřené, vylomené z pantů. Blátivé stopy vedoucí do domu a krvavé vedoucí ven. Náhlá zástava srdce a pak adrenalin a strach, který je naplnil, když si dva lidé věnovali znepokojený pohled a rozběhli se do domu. Rozdělili se, prohledali dům a sešli se v kuchyni, která byla na druhém konci domu. Pohled na svou matku nikdy nezapomene, straší ji v noci jako noční můra, znovu a znovu se jí vrací až do dnešních dnů. Její tělo ležící v kaluži krve uprostřed kuchyně, několik bodných ran v jejím hrudním koši a rozdělaný koláč na lince. Jen těžko by se dal popsat vztek a smutek, který ji tehdy pohltil, jak dlouho se vyrovnávala, jak dlouho prahla a žádala se spravedlnosti a přesto nic. Nikdo nebyl dopaden, nikdo nebyl nalezen. Nikdo se nikdy neozval. Jen po nocích začala mít Izzy pocit, že ji někdo sleduje, špatně spala ale pominulo to. Na okamžik byl klid.

Těžké měsíce pomalu odplouvaly a z hrůzného dne se stala vzpomínka, bolavá a hnijící rána kdesi v srdci, která se pomalu začínala hojit, jak se ji čas snažil zahladit, aby po ní nic nezůstalo. Ale zatím co Ian svou situaci po roce a půl vyřešil novou přítelkyní, Izzy se uchýlila pouze ke koním a práci kolem ranče. Ian stárl a brzy ta těžká práce okolo zbývala převážně na ní a pomocnících, trávila mnoho času se stádem na pastvinách a často přespávala mimo dům, kdy se nedokázala zbavit pocitu, že se kolem ní opět začíná dít něco zvláštního. Neustále měla pocit, že ji něco sleduje, že má něčí oči na svých zádech. Ten večer se ji opět vrátil ten podivný pocit, co měla tehdy a nijak zvlášť neváhala, aby opět osedlala svého koně a vyrazila zpět k ranči. Trvalo to snad jen pár minut, a už z dálky zahlédla plameny co pohlcovaly její domov. Do cesty ji však vběhl nějaký tvor. Nejprve jej považovala za člověka, její hřebec se vzepřel na zadních a jen díky dobrým zkušenostem se Isabelle podařilo v sedle udržet, aby v šeru mohla mžourat na podivného tvora, z části vypadajícího jako člověk a z části jako kozel. Musela hodně mrkat, hodně třít oči, aby se ujasnila, že vidí správně. Muž se nepředstavil, pouze ji obeznámil, že je Satyr a že je čas odejít. Tehdy ji bylo sedmnáct a představa, že by měla nechat shořet svůj rodný dům ji připadala naprosto nepředstavitelná něco, co se ji vůbec nelíbilo. Přitáhla otěže a chtěla tvora obejít, ten ji však znovu zastoupil cestu a tentokrát už zněl naléhavěji téměř jako by ji to dával rozkazem. Že musí odejít. A buď to bylo to, nebo mohutná postava, kterou zahlédla z dálky, pronikavý pohled jednoho oka pro ni mýtického tvora, jakým měl kyklop být. Těžce polkla cítila, jak je kůň pod ní neklidný a přešlapuje z nohy na nohu, i on už by volil útěk. Isabelle však ještě jednou věnovala pohled směrem k Satyrovi a z úst vytáhla ta dvě jména. Ian a Maggie. Nevlastní rodiče, kteří ji zbyli na světě a onen napůl kozel pouze zakroutil hlavou a už chytal otěže koně, aby jej otočil, než se vydali pryč zvládla se Isabelle ještě otočit za tím co nechala za sebou. Zmatená, zraněná a zcela nepřítomná v realitě. Dlouhá cesta, kdy byla donucena nechat všechno za sebou, nakonec přinesla alespoň odpovědi na otázky. Kam směřují, proč a kým by ona sama pravděpodobně mohla být. Dva dny chůze, kdy musela nechat koně odpočinout, a mohla vyzpovídat Satyra Tarranguse. Takže když pak toho časného rána dorazila do tábora, byla sice ještě zmatená a v srdci ji zůstávala bolest, ale už smířená. Sotva prošla branou v jeho doprovodu, nad hlavou se ji objevil znak, kterého se nejprve zalekla a div nezačala couvat zpět, než ji bylo vysvětleno, že se ní pouze hlásí její matka – Iris. Pro Isabelle těžké uvěřit, že celou tu dobu ve skutečnosti nebyla tak úplně doma v Kansasu, jako by měla být zatím víc doma tady. A i když už má své tři roky v táboře za sebou, pořád ještě sem tam tápe a chce se vrátit ‚domů‘.

Zajímavosti

Když lže, tak škytá.
Má několikero jizev na zádech a jednu na hrudníku.
Většinu času trávila s koňmi na pastvinách a domů chodila jen zřídka.
Kolem krku nosí na kožené šňůrce zásnubní prsten, který jí zbyl po matce.
Odmítá používat zbraně – meče, luky, kuše – nic z toho nikdy nedržela v ruce, pomineme-li sekeru se kterou chodívala štípat dříví, když bylo potřeba.