top of page
Isaiah Canmore
28 let | Áres | Instruktor || Kefír
Isaiah Canmore.png
Leave It All BehindCult to Follow

Vzhled

Každý tvor má nějaký charakteristický rys, který ho odlišuje od ostatních. Motýli mají křídla, koně zase velký zadek. Isaiah by pravděpodobně směřoval pozornost ke svým očím, než by zmínil, že vlastně nemá nohu. Přesně tak, chybějící levá noha by byla u tohoto muže jako pěst na oko, kdyby neměl místo ní protézu. Ta je ovšem stále vidět, pokud si na sebe nevezme dlouhé kalhoty. Tohle bude zřejmě jeho největší charakteristický rys, protože přece jen své občasné pokulhávání neschová ani za dokonale funkční náhražku nohy od Héfaistova syna. Pokud ho však uvidíme bez protézy, což se klidně může stát, spát s ní opravdu nechodí, tak se nedočkáme ničeho jiného než zjizveného pahýlu, na který je po těch letech od nehody rozhodně příjemnější pohled, než když se samotná rána hojila. Od kolene dolu ale už bohužel neuvidíte nic, dokud si opět nenasadí protézu, s kterou rád dokazuje, že i bez nohy zvládne někoho hravě nakopat do zadku. Kromě nepatrných jizviček a šrámech z arény nebo výprav je to ale jediná větší kosmetická vada, kterou na jeho vypracovaném těle najdete. Na jeho šarmu mu to neubralo, možná jen nějaký ten centimetr na výšce, kdy váhu svého těla směřuje hlavně na repliku své levé hnáty. Kdo bude ale počítat, jestli má metr devadesát nebo metr osmdesát pět, že? Správně, nikdo, protože maminku už dávno za zadkem nemá, aby každý měsíc kreslila čárku na(d) futra, jak jí Isaiah krásně roste.  

Zmíněné oči tu ale nejsou pro nic za nic. I kdyby šlo o jediný pohled, nevyhne se jim nikdo, kdo s ním zrovna klábosí, i kdyby mu šel jen oznámit nějakou podstatnou informaci a hned se zase uchýlit k odchodu. Rád o svých očích říká, že jsou uhrančivé, jestli je to pravda, to už mu asi nikdo neřekne. Nejsou sice modré úplně jako studánky, ale jejich barva přece jen dokáže vyniknout, a to obzvláště při různých grimasách, při kterých dokáže nejen promlouvat očima do duše, ale pokrucovat obočí tak, aby připomínalo dva tančící slimáky. V realitě by to asi byla zvláštní podívaná, nechejme tedy představivost na uzdě a obočí obyčejným obočím. Můžeme se zaměřit taky na něco jiného, třeba na jeho vlasy. Sám spadá do skupinky, kteří se o své vlasy zrovna nestarají (čti: nevstávají v nekřesťanskou hodinu, aby si udělali účes, který potřebují). Naštěstí mu byla dána do vínku přirozená krása, což v překladě znamená, že má vlasy většinou ráno stejné, jako byly předešlý den. Celá jeho úprava tedy spočívá v tom, že si je párkrát prohrábne rukou a hotovo. Přesně díky tomuhle snadnému přístupu si je snaží udržet krátké, protože když mu vlasy trochu narostou, začnou se mu vlnit a dle svého názoru vypadá pak jako 18letá školačka, pokud je tedy oholený. Jeho nejpřirozenější forma jsou tedy vlasy dlouhé maximálně 5 centimetrů a minimálně strniště k tomu. Pokud se vám povede zahlédnout ho jinak, měli byste dostat achievement, protože to už je vážně rarita.  

Stejně tak to platí s oblečením, má docela přísné zásady ohledně věcí, které by si na sebe nikdy neoblékl. Mezi ty se přirozeně počítá jakékoliv dámské oblečení, protože není žádná buzna. Nikdy by si na sebe nevzal ani podle něj holčičí barvy. Mezi ty se počítá výhradně růžová, dále červená, oranžová nebo béžová, lososová a tak dále. Lososovou barvu vyloženě nesnáší, takže v jeho šatníku nenajdete nic v takové barvě, i kdyby to měly být bombarďáky po babičce. Ty nosí výhradně černé. Většinu kalhot zrovna tak, u triček nebo košil už je to něco jiného, nejbarevnější najdete ale pořád jen královsky modré, olivově zelené a nedej Bohové, aby si musel vzít něco s barevným potiskem, za to by vraždil. 

Povaha

Isaiah už od svého brzkého věku nikdy nepatřil k příliš oblíbeným, vlastně měl vždy jen hrstku přátel, což se mu uchytilo do dnešních let. Moc lidí si k sobě nepouští a věří opravdu jen vybrané menšině. Nikdy nedbal moc na to, co si o něm ostatní myslí, takže pokud v Táboře nepatří mezi oblíbené instruktory, zřejmě ho to nějak trápit nebude. Dokáže být dost přísný a někdy si vybíjí zlost na ostatních, aniž by za něco mohli. Možná proto se neuchytí na příčkách těch nejlepších a nejoblíbenějších. Nezapomenutý se ale stává tím, že dbá na to, aby své vědomosti předal dál a hlavně, aby si ostatní zapamatovali, co jim vlastně říká. Takhle to u něj platí prakticky při každém rozhovoru, kdy se svojí osobností pokusí vštěpit se do paměti ostatních, ať už si o něm udělají dobrý nebo špatný obrázek. Naštěstí se ale nstává příliš často, že by si o něm někdo myslel to nejhorší. Isaiah má totiž pořád nějaký pud sebezáchovy a jen málokdo ho viděl naprosto vytočeného a zlého. V takovém momentě by bylo nejlepší se mu klidit z cesty, protože je schopný udělat ledacos, dokonce někomu i nedopatřením ublížit, protože je zvyklý vybíjet se všude kolem. Dokud jde jen o špatnou náladu, je to nějakým způsobem snesitelné, ve zlosti by to bylo o něco horší. Už jen díky té špatné náladě si ale u ostatních dokáže vydobýt jakýsi respekt a jen málokdo se ho v tu chvíli pokouší prudit a přitápět tak polínky do dost hořícího ohně. Stále se ale tací najdou, což ho neuvěřitelně uráží, protože jestli něco nemá v oblibě, tak jsou to rádoby frajeři, kteří mají potřebu si stále dokazovat, jak jsou dobří. Na ty se hlavně zaměřuje, aby jejich ego dostal zpátky na zem a ukázal jim krutost reality, protože nikdo nežije v pohádce. Zároveň mu připomínají přesně tu sebranku, která si ho jako mladšího dobírala a stejně jako oni by na takové chování měl doplatit každý. Těmhle frajírkům dává asi největší záhul, pokud má takovou možnost.  

Ať už se to ale komukoliv nezdá, tenhle chlap je celkem dobrák od kosti. Pokud není naštvaný nebo nevidí před očima rudo, nikomu by jen tak z rozmaru neublížil, spíše se snaží ostatním pomáhat. Občas k tomu používá sice své metody, ale v závěru nedělá nic, čím by tomu druhému nepomohl. Nakonec se ale nic z tohohle netýká něžného pohlaví, ke kterému se automaticky chová s úctou, pokud proti němu nestojí úplně nevychované drzé prase, protože těch už taky zažil moc. Pro dámy v nesnázích má jistou slabost a rád z nich dělá princezny, kterým jako správný rytíř s naleštěnou nohou spěchá na pomoc, aby je naučil soběstačnosti nebo si s nimi dal klidně večeři při svíčkách, chcete-li. Možná je menší perverzní hovado, co se rádo ohlíží na pěkný zadek nebo prsa, ale rozhodně to zvládá zamaskovat za vlídné chování a nepíská na holky jako na psy. Na ty totiž zákonitě jenom šišlá, protože jsou to podle něj ta nejroztomilejší stvoření na planetě. Stejně jako některé vybrané dívky, které za svá léta poznal. Na ty se ale nešišlá tak dobře jako na psy. Dokonce ani když jsou na čtyřech.  

Za to úplný opak jsou u něj koně, od kterých si drží odstup a nedostal by ho k nim ani bagr. Stájím se vyhýbá obloukem a když tam nutně nemusí jít, nikdo ho tam neuvidí. Může za to právě incident, díky kterému přišel o nohu. Dříve to tak nebylo, pustil si k tělu jakékoliv přátelské stvoření, včetně těchhle s velkým zadkem a očima. Teď to spíš ale vypadá, že má z koní docela trauma, asi jako nějaký válečný hrdina. Většinou propaluje jejich obrovské oči pohledem už na dálku a pokud ta obluda před ním otevře tlamu, už sebou cuká a je v pozoru, ačkoliv ví, že obyčejný kůň nebo pegas už mu druhou nohu neukousnou. Dost často ale popírá, že by z těch zvířat měl strach, nazývá to spíše respektem, i když z něj jde jednoduše poznat, že má nahnáno. Strach a nejistotu se ale vždy snaží schovat za chytré a velmi hrdinské poznámky. Díky tomu, že názory druhých ho zajímají jen u bližších osob, nedělá mu problém o sobě navykládat všechno možné, jen aby za to schoval svůj strach, i kdyby se měl vychloubat s tím, co vlastně kdy dokázal. Sebevědomí mu rozhodně nechybí, i když to v mnoha případech neukazuje, pokud nepotřebuje kupříkladu skrýt to, že je před obyčejným koněm víc vystrašený než malé dítě. Předvádět se sice umí, ale nerad chodí za hranice svých mezí, nemohl by si odpustit, kdyby se podobal právě těm frajerům, kteří mu jsou proti srsti. To raději dokáže míň a nebude chodit nad rámec svých možností. 

Aby nevyzněl ale jako úplný bručoun, co nechodí za hranice svých mezí a je přísný asi jako sensei rozdávající barevné pásky v karate, má i smysl pro humor. Moc často to neukazuje, hlavně protože se většinou ve skupince lidí do hovoru zapojuje víceméně pasivněji. Přesto i on dokáže mít rýpavé poznámky na něčí účet a o to lepší to je, když si z urážek na jeho osobu nic nedělá. Sám spíše ostatní popichuje, než aby je vysloveně urážel a hrál jim tak na city. Nemá to zapotřebí, raději se ostatním pod kůži dostává svojí upřímností, než aby narážel na jejich slabá místa pomocí pichlavých poznámek, kdy si z ostatních bude dělat legraci. Na pitomé žertíky a bláznivé nápady ho tak tedy úplně neužije. K takovým věcem se snadno nechá přemluvit pouze pod opojením alkoholu, kdy se celkově uvolní do svého viditelně lepšího já. Přítulnější, vtipnější, a dokonce ještě víc upřímný Isaiah se objeví pokaždé, co do sebe dostane pár skleniček nějakého dobrého moku. Pro ten nemusí jít daleko, protože se spokojí téměř s čímkoliv, co aspoň trochu páchne po alkoholu. Je to snad jeho jediný zlozvyk, se kterým se také nehodlá jen tak loučit. Strašně rád popíjí whiskey, pokud k tomu má příležitost, ale nepohrdne ani něčím slabším, co se v repertoáru Tábora polokrevných najde. Nikdy se ale nezpíjí pod obraz, takových situací bylo vážně málo. Vždy o sobě musí aspoň částečně vědět. 

Minulost

Narození tohohle malého uzlíčku problému neneslo s sebou žádné větší komplikace ani žádné mýtické a dechberoucí jevy. Žádné blesky, bouře ani nic podobného. Klasický porod bez jediných komplikací do normálního nudného dne, kdy valná většina světa seděla u svých obědů a poslouchala zprávy z televize nebo z rádia. Ničím výjimečný den to nebyl, další matka samoživitelka, jejíž jediné potěšení byl právě onen malý baculatý chlapeček, který spatřil světlo světa v odpoledních hodinách. V náručí se svým novorozeným synem neměla ale mladá žena sebemenší pomyšlení na jídlo, dokonce ani na to, že bude chlapeček vyrůstat bez otce. V euforii, která jí proudila po porodu celým tělem nemohla ani tušit, že vychovávat právě tohoto chlapce bude taková dřina. 

Do určitého věku byl Isaiah jako andílek, takhle to snad platí u skoro každého malého dítěte. Pomineme-li tedy, že si velmi rád kreslil po zdech a devastoval všechny hračky, které měl, obzvláště tedy ty dřevěné, s kterými rád třískal o sebe se zvědavostí, která toho vydrží víc. To všechno se ale dalo přežít, protože malému modrookému kloučkovi, tehdy ještě s blonďatými vlásky, se odolává přece těžko. Takhle to ale nevydrželo příliš dlouho, jako každé dítě i on rostl a potřeboval nějaké vzdělání a nejen vědět, jak si má správně dojít na nočník. Takže bylo na čase, aby se místo “hatli patli” začal učit například abecedu, postupně pak i psát a počítat. Matka možná tak trochu doufala, že z něj bude malý génius. Těžko říct, kde takovou představu vzala, když Isaiah u skládaček s oblibou rval kolečka do čtveratých děr a akorát se vztekal, že mu to nejde. Neztrácela v něj ale jistou víru a s výběrem školy byla velmi precizní. Chyba byla v tom, že dále už to bylo pouze na něm. Na jeho úsilí a připravenosti. Jistě, částečně mu pomáhala, ale měla také své povinnosti, aby rodinu uživila a nemohla stát svému synovi pořád za zády, aby z něj vychovala toho chtěného génia, kterého v něm viděla. Postupem času z ní její sen ale opadával, protože se ukázalo, že z Isaiaha roste spíše drzoun než nějaký chytrolín. Ve škole nepatřil zrovna k oblíbencům, ostatní děti si ho dobíraly a kamarádů měl opravdu málo. Snažil se dostat do přízně co nejvíce svých spolužáků, proto se častokrát předváděl a upoutával na sebe pozornost jakkoliv, jak ho zrovna napadlo. Následek byl takový, že kolikrát přišel domů se šrámy, které si udělal ne vždy svojí vinou. Stejně tak ve škole to šlo od desíti k pěti, nesoustředil se a pomalu se dostával mezi ty nejhorší studenty, což bylo pro jeho matku ostudné, protože malému Izzymu bylo sotva 10 let.  


Tím, že měl málo přátel dělal největší neplechu hlavně doma, což se rozhodla matka řešit po svém. Rozhodnuta, že chlapec potřebuje pevnou ruku, rozhodla se najít si někoho, kdo by jí s výchovou pomohl. Jednoduše řečeno takový konkurz na jeho otce. V tuhle chvíli jí vůbec nešlo o to, aby se seznámila s někým, s kým bude šťastná do konce života, ale chtěla najít někoho, ke komu by mohl Isaiah vzhlížet a kdo by trochu srovnal jeho nevychovanost, protože on sama na to nestačila. Tohle rozhodnutí byl ale běh na dlouhou trať, protože nemohla před chlapce přivést jen tak někoho a když už se jí někdo zalíbil, měla zase strach, že by ho Isaiah mohl odradit nějakou neplechou. Pár pokusů jí to opravdu stálo, jednoho adepta, který o ni mimo to usiloval už dlouho, odradil hloupými otázkami. Muž si uvědomil, že není na vychovávání dětí asi úplně připravený a vzdal to, jeho matce už se nikdy neozval. Další s nimi nějakou chvíli strávil, ale nakonec oba dva také opustil, přesněji po tom, co chtěl Isaiah vyzkoušet, kolik hraček v určitém časovém limitu pochytá. Netřeba dodávat, že si s sebou odnesl pořádnou bouli na čele. Takových nezdarů bylo víc, on sám už to ani nevnímal, protože se raději začal zdržovat mimo domov a čas začal trávit se svými dvěma přáteli, respektive přítelkyněmi. 

Mezi ním, Lucy a Dakotou se utvořilo nerozlučitelné pouto. Nepotřeboval víc přátel, když narazil na tyhle dvě, zažíval s nimi dobrodružství, které mu mohli ostatní závidět. Dlouhé noční pochůzky plné záchvatů smíchu, maličkosti na narozeniny nebo jen zlepšování smutných dní. Přišel si, jako kdyby měl všechno a ostatní kluci mu mohli jen závidět, že má hned dvě holky. Ve skutečnosti mezi nimi nikdy nebylo nic víc než přátelství. Isaiah byl sice tajně zamilovaný do Lucy, s čímž se svěřil i Dakotě. Ta z toho měla vlastně docela radost, protože si ty dva dokázala představit spolu, ale jediné, k čemu kdy došlo, byla pusa na tvář, kterou dostal Isaiah společně s dárkem k narozeninám. Svoji šanci s ní propásl, když začala Lucy randit se svým spolužákem, namachrovaným frajerem, kterého nemohl vystát. Všichni tři se začali vídat méně, čas na něj měla jen Dakota a on se postupně znovu nořil do problémů.  

Řešení veškerých komplikací, které pro svoji rodinu představoval, měl matčin nový přítel, který s nimi už nějakou dobu žil. Navrhl jeho matce, že by si mohl dát synek rok nebo dva na vojenské škole a že se pak uvidí. Měli ho tam srovnat do latě a vrátit ho zpátky jako vyměněného a poslušného mladíka, který je svým blízkým vždy k dispozici a neodporuje. To se v té chvíli s Isaiahem naprosto přelo, protože začal odporovat hned, jak o tomto nápadu uslyšel. Stál si za tím, že přece není takový pitomec a nedělá až tak velké problémy, aby to bylo na vojenskou školu a převýchovu. Matka se ale nenechala přesvědčit a on tenhle boj prohrál. Byl nucen opustit vše, co zná a vydat se pryč na údajnou převýchovu, o které matčin přítel mluvil. Ten se zavázal, že svého ‘nevlastního syna’ osobně odveze a dohlédne na to, aby se po cestě nerozhodl utéct. Jemu samotnému přišlo absurdní, jakého z něj dělá grázla, ale měl svoji matku nadevše rád, takže nakonec svolil. Měl ale podmínku, že se chce rozloučit s přáteli, domluvil si tedy sraz s oběma svými kamarádkami, aby jim mohl dát na delší dobu sbohem. V den odjezdu za ním ale přišla jen Dakota, Lucy odjela někam se svým přítelem na výlet, podle toho, co mu bylo řečeno. Zlomilo mu to srdce, najednou se nemohl dočkat, až odjede a dlouhou dobu se nevrátí. Přesto dlouhou dobu při odjezdu nemohl přestat myslet na její tvář, vůni a hlas, který mu vždy přivodil úsměv na tváři. 

Po cestě pořádně ani nevnímal, kam se to vůbec dostal, ovšem tedy až do doby, než se ocitl na opravdu zvláštním místě. Nechápal, proč se vojenská škola jmenovala Tábor polokrevných a už vůbec přestal chápat, když matčině přítelovi narostli místo nohou kozí kopýtka. Dodnes si z toho moc nepamatuje, protože šíleně vyšiloval a snad sebou i někde řízl. Byl to docela chcípák a když se náhodou rozpomene na svůj příchod do Tábora, nejraději by si za to nafackoval. Cheirón mu s oblibou občas připomíná, že ječel jako malá holka a stejně tak kdokoliv, kdo u jeho příchodu sem mohl být. Není to jednoduše nejlepší vzpomínka, kterou z tohoto místa má. Za tu dobu, co v Táboře je, má ale vzpomínek až až. Dostal se sem jako slabý kluk, který nic moc nedokázal. Otevřelo se mu ale mnoho možností, díky kterým se mohl postupně vypracovat. 

Jedna z takových možností byla i výprava za záchranou jedné dívky z Tábora. Neměla být tak složitá, ale jemu se stala docela osudnou, stejně jako synovi Apollóna, který šel společně s ním. Tihle dva společně s dcerou Hecaté měli tvořit tým těch nejzkušenějších (aspoň dobrovolníků) v Táboře. To ho samozřejmě těšilo a nabral tak na kuráži. Výprava taky šla hladce, dokud ovšem skupinka nenarazila na stádo koní, zprvu obyčejných a neškodných. Později však velmi rychle zjistili, že se jedná o Diodémovy koně, tedy ty masožravé a docela nemilosrdné, co se týče lidského nebo polobožského masa. Všechno se seběhlo strašně rychle, a i když byly proti stádu polobozi čtyři i se zachráněnou nejzkušenější z nich, masožraví koně měli stále převahu. Dodnes má ten den v mlze, vzpomíná si hlavně na křik všude kolem sebe a pak neuvěřitelnou a nepopsatelnou bolest, kterou při střetu s jedním z nich cítil. Probudil se až na ošetřovně, sám nevěděl, jak se dostal zpět do Tábora, co ale věděl jistě bylo to, že není tak úplně celý. Dalo by se říct, že dokázal dokonale imitovat křik, který předvedl po příchodu do Tábora, když si na ošetřovně všiml, že přišel o nohu. Později se ale dozvěděl, že může být rád za svůj život, protože syn Apollóna skončil stádem roztrhaný a nepřežil vůbec. Výprava ale přesto byla i za těchto okolností úspěšná, akorát se o tom nikdy víc nemluvilo.  

Zvykat si na to, že byl bez nohy by bylo dle jeho názoru možná jednodušší než si zvykat na mechanickou náhražku, kterou speciálně pro něj udělal Thedios. Přesto to zvládl a naučil se znovu fungovat jako normální polobůh a teď ještě ke všemu rád dokazuje, že je schopný všeho, čímž také občas vychvaluje práci Héfaistova syna, který pro něj nohu vyrobil.  


Za pobyt v Táboře se mu nestalo moc věcí, které by stály tak úplně za zmínku. Stal se spíše pasivním obyvatelem a pokud už se do něčeho zapojoval, tak to byl jen instruktáže, které později sám i vedl, když se stal jedním z instruktorů. Jedna z prvních a posledních dobrovolných akcí byla účast na Luperkáliích, kterou si rád připomíná. A nepřipomíná jí rád jen sobě, ale i dívce, Tanye, která se s ním té noci vyspala. Ona sama to pokaždé popírá, ale Isaiah jí to stejně dále s úsměvem na rtech vnucuje, aby na to náhodou nezapomněla.

Zajímavosti

  • Při jedné z výprav přišel o levou nohu. Od kolene až k patě tak najdete jen mechanickou náhražku vyrobenou instruktorem a Héfaistovým synem Thediosem. I s touto náhražkou to ale sakra bolí, když se rozhodne někoho nakopnout mezi půlky.  

  • Díky stvoření, které ho o nohu připravilo, má do dnešního dne respekt z koní. Blíž jak na tři metry se k nim dobrovolně ani nehne, nevyjímaje pak pegasů a přerostlých mořských koníků. 

  • I přes svůj handicap rád přesvědčuje, že není nijak omezen naprosto v jakémkoliv odvětví. Zejména pak nejraději přesvědčuje něžné něžné pohlaví.  

  • Na svých instruktážích nerad vidí frajery, kteří sahají nad hranice svých možností. Po těch se občas vozí, aniž by k tomu měl pádný důvod, jen aby chlapci pochopili, kde mají své meze.  

  • Ví moc dobře, že některé ženské v Táboře polokrevných jsou vraždící mašiny, ale přesto všechny z nich rád častuje jako ‘princezny’.  

  • Nesnáší lososovou barvu, naprosto nechápe důvod, proč by někdo pojmenoval barvu podle vnitřku ryby.  

  • Má velmi rád whiskey a pokud si jí trochu více přihne, rád se také vsází s ostatními o naprosto nesmyslné věci. Je to asi jediná pořádná špatná vlastnost, která se na něm najde. I když by jich někdo asi zvládl objevit víc. 

  • Ve svém pokoji má zásoby pití, které strká a schovává všude možně. Ne, že by byl nějaký velký alkoholik, ale velmi rád chodí do Dionýsova srubu zabavovat jim pití a kazit zábavu, co kdyby tam jednou našel nějaký dobrý ročník whiskey, že? 

  • Naprosto miluje psy všeho druhu. Má tendence na ně vždy začít šišlat a mazlit se s nimi. Byl by schopný si každého z nich ukrást a odejít do slunce západu.  

  • Příchod do Tábora: Podzim 2008, určen o dva roky později.

Schopnosti

NECROMANCY

  • Přivolávání a zahánění duchů (pasivní)

  • Schopnost fyzicky se dotknout duchů (pasivní)

  • Komunikace s mrtvými (aktivní)

  • Propouštění duší (aktivní)

  • Vyvolávání kostlivých válečníků a zombie (aktivní)

  • Dočasná přeměna lidí nebo polobohů na duchy (aktivní)

0 A.png

ODIKINESIS

  • ​Vyvolávání konfliktů (pasivní)

  • Posílení fyzických dovedností negativními emocemi (pasivní)

  • Zesilování negativních emocí ve svém okolí (aktivní)

  • Manipulace s emocemi a jejich vyrušení u okolí (aktivní)

  • Vyvolávání chronického strachu (aktivní)

  • Schopnost přeměnit dobré vlastnosti na špatné, dočasně změnit lidskou povahu (aktivní)

2 A.png

TELUMKINESIS

  • Ovládání jakékoliv zbraně na boj zblízka (pasivní)

  • Umění sebeobrany (pasivní)

  • Vyvolání jakékoliv zbraně na boj zblízka (aktivní)

  • Schopnost odzbrojit soupeře (aktivní)

  • Dočasné prokletí zbraně (aktivní)

  • Vytvoření zbraně z čehokoliv (aktivní)

7 a.png

WAR MANIPULATION

  • ​Lepší kondice oproti ostatním (pasivní)

  • Předvídání úderů v souboji (pasivní)

  • Vyvolávání chaosu v řadách nepřátel (aktivní)

  • Schopnost odhodit nepřítele mocným řevem (aktivní)

  • Fyzické a psychické oslabení protivníků (pasivní)

  • Dočasné převzetí nadlidské síly a nezranitelnosti (aktivní)

6 a.png

Inventář

Bez odměny - kovárna.png

-

Bez odměny - vetešnictví.png

-

Bez odměny - bohové.png

-

Polobůh nevlastní žádný předmět z kovárny.

Polobůh nevlastní žádný předmět z vetešnictví.

Polobůh nevlastní žádnou odměnu z akcí.

Plesová sezóna
123 - bez ocenění 2.png
123 - bez ocenění 2.png
123 - bez ocenění 2.png
123 - bez ocenění 2.png
123 - bez ocenění 2.png
123 - bez ocenění 2.png
123 - bez ocenění 2.png
bottom of page