Pohádky se nestávají skutečností a scény z romantických filmů zrovna taky ne. ale Annabele Calumová o tom snila, když pracovala v kadeřnictví své matky. Každý den stříhala několik stálých zákaznic, ale jeden den se stal výjimečným a s ním i všechny ostatní. Do malého kadeřnictví vešel vysoký mladík, špinavý od prachu a s kousky cementu ve vlasech. V modrých monterkách špinavých od všehomožného nepořádku, s přilbou v ruce si ztěžka sedl na křeslo a unaveně vydechl pár slov. Vypadal, jako by nespal několik dní a Anabelle zachvátila vlna starostlivosti. Během stříhání muž usnul a Anabelle mu omyla tváře a oholila ho – ve chvíli, kdy bylo téměř hotovo na ni muž otevřel oči. Od toho dne, chodil do kadeřnictví pravidelně a ještě častěji. O šest let později přišla Anna do jiného stavu.

​

Svatba byla rychlá stejně jako zjištění, že Anna nemůže mít děti, ale jejich lásce to neublížilo, milovali se – byť si to nikdy skutečně neřekli. Dům v Richmondu ve Virginii se tak 23. května stal domovem nového malého člověka – malého Noaha, kterého si rodiče rozhodli adoptovat z místního dětského domova. Anna byla s Noahem sama, protože jeho otec každý den docházel na staveniště nového projektu firmy, u které dostal práci. Nebylo to nic, co by bylo placené nějak dobře, ale dalo jim to dost, aby si mohli pořídit malý dům a skromně si jej zařídit. Noah od malička miloval míče, doma jich měl hned několik a dalo by se říct, že ho přitahovaly více než ostatní hračky. Když nastoupil do školky Anna s Benem ho přihlásili do Richmondské fotbalové přípravky. Byl tam nejmenší a nejméně uměl, přesto jeho rodiče vynaložili veškeré úsilí, aby mohli drahé členství jejich syna platit a dávat mu vše co potřebuje. Když bylo Noahovi pět let, na svět přišla jeho mladší sestra Isabelle, což situaci rodičů poněkud ztížilo. Noahův otec skoro nebýval doma, kolik času trávil v práci. Řekněme, že to mělo na chlapce trochu odlišný vliv, než když svůj mužský vzor vídával doma častěji.

​

Chlapec nedával moc škole, nešla mu matematika ani fyzika, chemii nerozuměl už vůbec a co se týče angličtiny – tam také neměl moc pěkné známky. Ale vyvažoval to skvělými výsledky v hudební výchově, výtvarce a tělocviku – v tom převážně. Vyrůstal s míčem na americký fotbal v ruce. Byl jeden z nejlepších, ne-li nejlepší. Jeho tým vyhrával zápas po zápase a na jednom z jeho zápasů si ho vyhlídla komise pro stipendia na jedné sportovní střední škole v Bostonu. A tak po dokončení základní školy poprvé vylétl z hnízda a na čas se odstěhoval do studentského bytu do Bostonu. A to, co se drželo uvnitř chlapce během základní školy se s nálezem nové party konečně vydralo na povrch. Po prvních měsících už se nedalo říct s jistotou kdo měl na koho špatný vliv – Noah se našel ve svém já a projevily se jeho přelétavé nálady. Někdy byl milý, jindy se vysmíval jindy trápil a šikanoval. Zkrátka se změnil k nepoznání a často se díky přetvářce z problému dostal, někdy s odřenýma ušima, jindy proklouzl hladce jako prohřátý nůž máslem. Dalo by se říci, že jej na uzdě držel už jen sport.

​

Společně s partou ze školy, se pak potuloval i po vyučování, někdy i během něj. Bostonské ulice se staly jeho rádoby druhým domovem a z jeho bytu, na který jeho rodiče vydělávali se stalo doupě drog a opiátů. Noah sice drogy nebral, ale za to je poměrně úspěšně prodával. A kdo si hraje s osudem, jednoduše musí někdy narazit. Tak jak se zapletl se špatnými lidmi, stejně jednoduše se mu podařilo dotknout se ega těch, kteří si připadali nedotknutelní. Jeho vlastní ego mu nedovolilo podřídit se obyčejným rozkazům, a tak velice brzy skončil s modřinami, popáleninami od cigaret, které měli být dostatečným varováním, které tehdy sedmnáctiletý kluk jednoduše ignoroval a pokračoval dál v navštěvování míst, které jednoduše nebyly jeho teritoriem.

​

Všechno to vyšlo najevo někdy v březnu roku 2016, kdy už jeho chování dosáhlo horních hranic trpělivostí ostatních drogových dealerů v Bostonu. Noah se vracel z jedné akce jeho skupinky přátel – tak nazýval krádež auta, zběsilou jízdu nočními ulicemi města, návštěvu benzinové pumpy a následné ‚zaparkování‘ auta na náhodné nevhodné místo na ulici, jako by se nic nedělo – když ho tupá rána poslala do bezvědomí. Když se probral, seděl na holém kameni se sutinami kolem, hlava mu třeštila a viděl rozostřeně. Několik vteřin ještě trvalo, než ho opustilo pískání v uších a mohl se rozhlédnout kde se nachází. Staré opuštěné skladiště a přítomnost několika mužů dala jasné varování o tom, že to nejhorší ho ještě čeká. To že ho zbili se dalo čekat, jak surově ho zbili to už se vymykalo jeho kontrole. Nepamatuje si to, probral se až v nemocnici a těžko říct, jestli to bylo štěstí nebo špatný vtip, že se z toho musel probrat. Každopádně se nejednalo o něco, co by po tom měl v plánu. Měl několik zlomenin a otřes mozku, což znamenalo, že na tom byl docela dobře. Co už bylo horší, tak bylo pravé koleno, kde se jim podařilo rozdrtit čéšku, která byla operativně nahrazena novým kloubem. Nastalo zdlouhavé rehabilitování, které bylo snad ještě bolestivější než samotný vznik zranění.

​

Noah ještě o berlích nastoupil zpět do školy a odmaturoval. Ovšem k fotbalu už se nevrátil, a tak jeho povaha dostala nový směr na plno. Maturita byla to poslední, čeho dosáhl v rámci akademických výsledků a jeho osobnost by se dala přirovnat ke kolotoči štěstí – některý den jste vyhráli v loterii a s jeho dobrou náladou přišel i dobrý vítr v podobě poměrně snesitelné verzi jeho já a jindy jste prohráli všechny peníze a přišla vichřice v podobě nepříjemného, sarkastického a znechuceného Noaha. Krátce po škole začal pracovat, minulost drogového dealera skrýval nejlíp co uměl – hlavně tedy proto, že se vrátil do Richmondu. Prošel různé práce – co se naskytlo to zrovna dělal. Našel se jako dělník, svářeč, obráběč, tesař, uklízeč a mnoho dalšího, a to i přes všechny problémy, které mu situace v jeho životě způsobila, hlavně pak ohromnou změnu v jeho povaze a vnímání svého okolí – přetvářka se stala jednou z jeho předností. Nikde nebyl dlouho, ale dostával zaplaceno – naštěstí. Peníze pak všechny dával své matce (nebo to alespoň tvrdil). Jenže soužití s rodiči nebylo něco pro něj, hádky byly na denním pořádku, a tak brzy skončil na ulici – ne protože by ho vyhodili, jako spíš pro své vlastní rozhodnutí. Když se dozvěděl, že to nejsou jeho skuteční rodiče, jednoduše nemohl zůstat v jednom domě s někým, kdo k němu nepatří. Později svého rozhodnutí zalitoval.

​

Noah se odstěhoval do levného motelu na kraji Richmondu a úplně se vykašlal na všechno co doposud znal. Začal natvrdo pracovat, někdy v práci vydržel týden, jindy několik měsíců. Nechával si minimum, zbytek utratil – za jídlo, za hry, za kurzy střelby. Přitom byl sám vystaven velké bolesti, kterou mu způsobovalo koleno – nikdy totiž plně nedodělal rehabilitaci, jelikož se na to vykašlal. A pak se všechno zhroutilo, když se mu do cesty připletla zvláštní bytost. Nejprve to samozřejmě považoval za nepříjemný vtip v podobě nějakých drog ve svém pití, nebo jen účinek prášků na bolest, které bral téměř jako lentilky, aby se udržel při vědomí. Dokonalá příležitost pro Empúsu, která si na poloboha nabrousila zuby a udělala si z něj svačinku. Chvíli to byla docela příjemná fantasmagorie a iluze, ale když se po něm ohnala poprvé rychle ho to vrátilo do reality a dal se na útěk. Ne že by to byl nějaký hodně slavný útěk vzhledem k jeho zranění, které se hlásilo poměrně velkou bolestí. Rozhodně si během toho rychle rozmyslel večerní procházky v méně zalidněných částech svého rodného města. A kdo ví, jestli to bylo štěstí nebo jen výsměch osudu, že narazil na něco pro něj v tu chvíli podobně děsivého – Satyra a bandu teenegerů – ostatně jemu tehdy bylo 21. A pro někoho, kdo se nikdy o řeckou mytologii nezajímal a pravděpodobně při útěku narazil na dostatek bolesti a nejspíš přece jen nějaké ty drogy v systému měl, nakonec omdlel – dodnes tvrdí, že to není pravda. Probral se o několik minut později, kdy bylo to nechutné stvoření v podobě Empúsy pryč (dost možná mrtvé, jelikož se o tom docela pobaveně skupina bavila) a Noah byl ponechán na pospas Satyrovi a jeho pokusu o to mu všechno ‚vysvětlit‘. Samozřejmě že prvních několik pokusů končilo hlasitým přesvědčováním, že je Noah nadrogovaný, přepracovaný nebo se předávkoval prášky na bolest. A odmítání odchodu do nějakého x kilometrů vzdáleného tábora samozřejmě nepřipadalo v úvahu. A řekněme že to zabralo dostatek času jej přesvědčit, že s nimi může odejít. Takže ano, do tábora nakonec s výpravou odešel. I když si celou cestu docela přesvědčivě namlouval, že je to hovadina.

​

V táboře trávil první dva roky v Hermově srubu snažíc se všechno tak nějak pochopit a přijít tomu na kloub. Konkrétně tedy všechno okolo polobohů a toho, co se kolem něj za tak krátký čas ve skutečnosti stihlo udát. Ne že by tomu doteď rozuměl líp, ale když se pak konečně uvolil k tomu, aby se účastnil souboje o vlajku. Nebyl jeden z nejlepších hráčů, většinou končil hned na začátku, ale nejspíš mu hrálo do karet štěstí nebo jen jeho už vybudovaná klasická zbytečnost, jelikož obvykle nedokázal mnoho, ale byl to on, kdo nakonec strhl vlajku a dovedl tak svůj tým k vítězství, stejně jako ho jeho tým dovedl k té vlajce. A aby toho nebylo málo, ještě se k němu v ten krásný den přihlásil i jeho tatík. Ne že by toho zářícího symbolu nad svou vlasatou palicí byl nějak klidnější, ale nějaká malá úleva se stejně dostavila. Stěhování do nového srubu a další sourozenci. Doteď se s tím sourozenectvím zrovna nesmířil.