Když to vezmeme hezky od začátku, nemůžeme se bavit o tom, že by její příchod na svět byla nějaká idylka, ale který polobůh by se něčím takovým mohl pyšnit, že? U ní to ale nakonec bylo i celkem v pořádku, i když doma udělala docela poprask. To se ale už asi stane, když se ženatému muži na prahu dveří objeví dítko v košíku se vzkazem typu Tohle sis u mě zapomněl. Její existence málem rozvrátila jejímu tátovi a nevlastní matce manželství, ale nevěra byla nakonec odpuštěna a zametena pod koberec, aby se úspěšný manažer několika známých herců nemusel soudit o polovinu svého majetku a nepřišel o klienty. To by přeci nikdo nechtěl, že? Vlastně bylo štěstí, že ve slunném Los Angeles neměl nikdo moc rád skandály, zvlášť když se pohyboval i kolem té známější společnosti. Takže dítko zůstalo v úplné rodině a mohlo normálně vyrůstat v područí nevlastní matky, která brzy nastartovala mateřské pudy a holčičku si stejně přivlastnila. 

​

První roky jejího života v milující rodině probíhaly hladce a byla šťastná. Každý její malý úspěch měla na videu nebo alespoň na fotce. Všechno bylo až podezřele moc dobré, dalo by se říct. Ale, kdo by si mohl stěžovat, když mohl chodit s rodiči na zmrzlinu do oblíbené cukrárny, do zábavních parků, kde stačilo sednout na ruské kolo a i malý človíček mohl vidět v podstatě celý svět, nebo prostě kamkoli, hlavně když to bylo v příjemné společnosti. Jenže tohle netrvalo tak dlouho, jak by si malá holčička mohla přát. Užila si krásných šest let s něčem, co by se dalo nazvat absolutním štěstím, ale skončilo to, když se její rodiče zabili při autonehodě a jí zbylo jen prázdno. 

​

Tak začala její túra po dětských domovech a různých pěstounských rodinách, protože neměla moc milé prarodiče. Když se řešilo opatrovnictví, tak se jí zřekli a zajímalo je primárně to, jestli uvidí nějaké peníze zesnulé dvojice, ale to měli nakonec smůlu, protože všechno mělo skončit u ní, až na to bude mít věk. Tím pádem ale taky neměla zrovna nouzi o rodiny, protože její otec nebyl zrovna chudák, takže všichni viděli dolarově zelenou a dělali si naděje, že se jim péče o ni později vyplatí. Jenže nic není nikdy tak jednoduché, jen co je pravda. Tudíž to tak nebylo ani s ní a ne každý pěstoun si s ní uměl poradit, protože byla najednou smutným dítětem a když se nezlepšovala, tak milá paní ze sociální péče našla jinou rodinu, ve které by se třeba mohla rozvíjet. Do svých deseti let takhle procestovala Spojené státy až na východní konec se zastávkami v Coloradu, Oklahomě, Kentucky a Marylandu, než nakonec zakotvila poněkud stabilněji v New Jersey, kde se jí ujala rodina, která už měla jedno dítě, ale její dočasná náhradní matka přišla o možnost mít další děti. 

​

Už od začátku jí to přišlo jako něco jiného, protože do teď měla zkušenost pouze s pěstouny, kteří už měli v péči kolikrát i pět jiných dětí, než se ujali jí, a tím pádem se jí převážně nikdo nevěnoval a většinou na ni byli noví sourozenci i docela zlí, protože byla poněkud zamlklá a nespolečenská. U téhle rodiny ale najednou měla někoho, kdo o ní projevoval zájem a chtěl, aby se rozvíjela. Co na tom, že tam byl ještě sedmiletý kluk, co měl být její brácha furt byl skutečným dítětem těchto lidí, nezdálo se, že by dělali nějaké rozdíly a díky péči se začala zase trochu otevírat světu. Chodila do školy, hrála si s mladším sourozencem, dokonce dostala i housle, když jí její náhradní matka zapsala do hudebního kroužku. Všechno se zase zdálo být o něco světlejší a blýskalo se na lepší časy.

​

Opět by to ale nebylo asi ono, kdyby nepřišla komplikace, ale tahle už naštěstí nebyla tolik smutná jako smrt jejích rodičů. Stalo se pouze to, že při cestě ze školy narazila na satyra, který trval na tom, že je dcera nějakého boha z řecké mytologie a musí s ním odejít do tábora pro děti, jako je ona. Nebylo to ale tak, že by mu to hned uvěřila a šla s ním, to ne. Hezky nedůvěřivě před ním chtěla utéct, než ji nakonec přesvědčil, že by si potřeboval promluvit s jejími rodiči, a potom už to šlo celkem hopem. Satyr vysvětlil jejím náhradním rodičům, jak to s ní je a ti ji tím pádem sbalili kufry, aby mohla jet někam, kde jí nehrozilo nebezpečí. Kupodivu nebyl ani problém s tím, že byla pod kontrolou sociální péče, protože očividně prsty příšerek ze starých řeckých bájí a mýtů sahají někam překvapivě daleko, takže mohla v klidu a pohodě dojet do Tábora dvojí krve a hrát si s ostatními dětmi na hrdiny. 

​

Ale tak sluníčkové to zase nebylo, protože tak nějak musela být ve srubu plném k prasknutí a víc než rok se musela skoro rvát o místo na spaní. Našly se každopádně i světlé stránky, jako třeba to, že jí vlastně tahle společnost taky dosti pomáhala v rozletu. Tréninky jí bavily, našla si přátelé, kteří si o ní primárně nemysleli to, že je divná, zkrátka to bylo celkem fajn. Dokonce se nám i zakoukala do svého prvního idolu v podobě syna Área, který byl sice o šest let starší než ona, ale když normální holky mohou být zakoukané do čtyřicetiletých herců, co hrají sarkastické záporáky v každém druhém filmu, tak v tom zase takový problém nebyl, ne? Na nějakém tom zakoukání se nemohlo být nic špatného, tedy alespoň do chvíle, než se její dětský crush nevrátil z výpravy a ona měla první zlomené srdíčko. Ale říká se, že všechno zlé je pro něco dobré. V jejím případě to mohlo být asi to, že se k ní přihlásila její matka, snad aby jí dala znamení, že v tom není sama nebo něco takového. Nakonec i ona měla jisté problémy, co se záležitostí srdce týkalo.

​

Tímto každopádně přišla řada na to, aby se přestěhovala do nového srubu, mezi své sourozence, kterých měla opět nějak moc, ale tentokrát už si uměla se svými pocity poradit lépe, než když byla malá, takže to alespoň bylo méně náročné a spíš se naučila tvářit se, že se nic neděje, aby si nikdo nedělal starosti. Nakonec stejně byla celá spousta způsobů, jak se mohla vypořádat se zármutkem a vybít ze sebe přebytečnou energii. Proto se nikdy nevyhýbala tréninkům, jak to občas měli někteří ve zvyku, a taky začala opět aktivněji hrát na housle, které jí její náhradní matka poslala. Našla si díky tomu kamarádku v Apollónově srubu, protože potřebovala někoho, kdo jí bude dávat lekce, ale nakonec to šlo hezky hladce. Všechno zajelo tak nějak do stereotypu, který nebyl vyloženě nudný, ale nijak náročný na přemýšlení, i když se v poslední době tábor potýkal s množstvím překážek, které se tvářily dosti hrůzostrašně a každý někoho v posledních letech ztratil, život šel dál a pro ni přišla jedna velká změna, protože dovršila osmnácti a už nebyla v žádném systému, což bylo nové a děsivé, ale zároveň celkem osvobozující, i když stále otravovala náhradní rodinu v New Jersey, která jí přirostla k srdci. Ale to nebylo vše, protože v táborové hierarchii trochu povýšila, když se vedoucí jejího srubu rozhodla na podzim opustit tábor a ona byla zvolená jako její náhrada. To jí trochu vytrhlo ze zajité rutiny, ale zhostila se toho celkem zodpovědně, alespoň podle ní, protože nechtěla zklamat své sourozence, i když si nebyla jistá, jestli jí tuhle roli dali, protože to nechtěli dělat sami, nebo proto, že věděli, že jí budou zajímat jejich problémy a bude se to snažit vyřešit. V každém případě se ale snaží dělat to nejlepší, co umí.