Zpočátku to nebylo ani nijak komplikované, co se týče jeho rodiny. Vyrůstal pouze s jeho matkou, která kvůli jeho existenci málem skončila na ulici. Hádes se vrátil zpátky za Persefonou, matčiny rodiče byli dávno mrtví. Zbyl jí jen malý Robert, který ani netušil, jak její matce pomohl. On se vždycky vnímal jako něco, co matce naopak překáží. Byl takový nechtěný dárek, který za sebou zanechal jeho otec, který se  nakonec vždycky vrátil za jeho ženou. Jeho maminka ho ale brala jako motivaci, jako nový začátek. Chtěla něco udělat se svým životem a chtěla něco lepšího pro jejího drahého syna, kterého nehodlala nikomu dát. Byl její takové menší větší tajemství. Nikdy na něj nehleděla jako na něco, čeho by se měla zbavit a i když jeho otce jistým způsobem milovala a zároveň nenáviděla, byla mu vděčná za tohoto floutka, který se začal vybarvovat v letech, kdy chodil do školky. Byla to jediná věc, co si jeho matka mohla dovolit v ten moment. Snažila i šetřit na to, aby mohl chodit do nějaké školy v dalších letech. Jenže Robertova povaha ho velmi často dostávala do problémů. V prvních letech byl takový vlk samotář. S ostatními vrstevníky se bavil, ale nikdy neměl potřebu navazovat nějaké přátelské vztahy. Ukázal to na základní škole, kdy se začal prát se spolužáky, kteří hodně často byli i o pár let starší než on. Učitelé netušili, co s ním mají dělat. Na jednu stranu tady měli dokonalý exemplář na vyloučení, ale pár minut po nějaké rvačce dovedl ukázat to, jak je chytrý a nápomocný v hodině. Nejhorší ale bylo, že jeho vychytralost byla opravdu vidět a tak to učitelé nemohli řešit ničím jiným než horšími známkami z chování a konzultací s jeho matkou. Ta se s ním jednou posadila a vysvětlila mu, že to dělat nemůže, jinak bude mít problémy v životě. V tu dobu mu bylo 12; nejhorší věk, ve kterém něco takového můžete řešit. Robert se ale nikdy nechoval jako teenager, který myslí jen tím dole. On si uvědomoval, že si svým chováním akorát dělá vizitku do budoucího život. Jenže když mu pomlouvají jeho matku, o které říkají, že je coura…Jeho ať klidně pomlouvají, ale ať se opovažují mluvit o jeho matce. Ano, ze začátku se pral jen z toho důvodu, že ho do toho někdo vyprovokoval. Jenže pak si uvědomil, že to tomu druhému může vrátit vyvoláním rvačky jiné. Slyšel snad, že pomlouváš jeho matku? Tak sis musel dávat pozor na zadek. On si velice rád našel chvilku, kdy byl člověk nejvíce zranitelný a pak mu dal pěkně za vyučenou. Proč ale o její matce říkali, že je coura? Jeho matka pracovala jako tanečnice v jednom klubu. Tuto práci si našla v době, kdy už začal chodit Robert do školy. Nebyl to žádný strip klub, šlo o takový kabaret, divadlo. Jenže řekněte teenagerovi to, že tancování u tyče nemusí být jen o tom, že se holka bude svlékat.

​

V jeho dětství ale docházelo k věcem, kterým nerozuměl do té chvíle, dokud se nedostal do tábora. Viděl zvířata, které očividně viděl jen on, a kolikrát se zdálo, že tyhle bestie na něj čekaly. Jenže on nemohl dopustit, aby se nevrátil domů. Kdo by zůstal s jeho matkou? Jakmile viděl nějakou tuhle nestvůru, raději se vzdálil. Mohli ho fascinovat, jak chtěli. Dostat se domů bylo pro něj důležitější než zvídavost a chtíč po nebezpečí. Jednou se to ale bohužel zlomilo, tedy jen z části. Myslel si, že je to přerostlý pes, ale on to byl lycantrop, který se na něm málem slupl, kdyby do toho neskočil satyr, před kterým ale následně taky utekl. Robert opravdu neměl náladu se s něčím takovým spřátelit. Mohl mu zachránit život, ale rozhodně neměl v úmyslu se bavit s cápkem, který měl kopyta a rohy. Alespoň ne v těch letech.

​

Poté co přežil slasti a strasti dětství, musel přejít do své dospělé fáze. Ty podivná zvířata viděl možná čím dál více, než před pár lety, ale bylo mu to jedno. Nechtěl svou matku nechat samotnou. Říkal si, že se určitě zbláznil, něco takového určitě neexistovalo a musel mít halucinace. Určitě by ho někam zavřeli a už by nikdy neuviděl paprsky slunce. Musel to ignorovat a žít normálně. Začal tím, že se rozhodl pracovat jako ochranka v klubu, kde pracovala jeho matka. V tu dobu se začali mít o něco lépe, než na začátku. Protože jeho matka přestala být tanečnice, ale byla asistentkou manažera toho klubu, dostala automaticky přidáno a oni se mohli nastěhovat do něčeho, co nemělo jen čtyři zdi a postele vedle sebe. Robert taky hodně pomohl tím, že šel pracovat, a rozhodl se nejít dále studovat. Ono to prakticky ani nehrozilo. Studium ho sice bavilo, ale automaticky to znamenalo cestování do jiného města a on se nechtěl od své matky hnout. Nechtěl jí nechat úplně samotnou. Jenže toto nemělo dlouhého trvání. Do jeho života přišla hrozba v podobě harpyje, která se rozhodla odpojit od svých sester a náhodou našla tohohle dospívajícího syna Háda. Nijak na něj nezaútočila, spíše ho jen zdálky pozorovala. Zda se zodpovídala jeho otci, netušil. Robert ale při prvním pohledu na ní si připadal, že něco pil. Byl totiž na cestě domu z klubu a najednou vidí lítající ženu, která ho se zájmem pozoruje. „A kurva…“ zašeptal v té chvíli a protřel si oči. Došlo mu posléze, že to byla nejspíš nějaká ta jeho vidina. Zase viděl nějaké monstrum, které neexistovalo. To ale netušil, že jí poslal jeho otec, doteď to netuší a je možná i lepší, že to neví. Protože pak by musel vrazit dolů za ním a chtít vysvětlení. Protože jeho matka byla hned za ním, podívala se do míst, kde koukal. Nejdřív ho chtěla napomenout, aby nenadával, ale když uviděla lítající nestvůru, jakoby se v ní něco zlomilo. Pozorovala jen se smutným úsměvem, jak se její milovaný syn ztrácí před očima. V ten večer mu řekla o tom, proč jeho otec tady pro něj nebyl, když ho potřeboval. Vysvětlila mu, proč byl terčem posměchů a proč byl v očích jiných jako trn v oku. V ten moment začal nenávidět svého otce ještě více. Jak to mohl jeho otce udělat? Nechat jeho matku takto napospas? Měl štěstí, že se nikdy nenechal zlákat nebezpečím a doteď to dovedl přežít. A protože matku bůh informoval o táboře, řekla svému synovi, ať si sbalí kufry a odjede. Měsíc se s ní takto hádal a odmítal jí nechat samotnou, ale bylo to k ničemu. V den narozenin jeho matky odjel pryč, bylo mu 20. Bylo to poprvé, co kvůli něčemu plakal. V ten moment se cítil poprvé opravdu sám a říkal si, zda nebyl celý ten čas sobecký. Byl sobec v tom, že se nechtěl cítit sám.

​

V táboře ho přivítal Cheirón, který skoro vypadal, že ho očekával. Ale pak se dozvěděl, že dětí jako on existuje poměrně dost. V ten moment si akorát zamyslel nad tím, jak jsou bohové krutí. Ze začátku nechtěl mít s nikým nic společného. Ten měsíc, co strávil ve srubu Herma, prakticky strávil někde v rohu toho a koukal, jak se ostatní chovají. A i když si myslel, že situace bude ještě horší, tak nakonec to bylo o něco lepší, než čekal. Zjistil, že zvířata, kterých se tam venku musel stranit, ale na druhou stranu ho fascinovala, jsou kolem tábora spousty a on je teď mohl studovat a zkoumat je dle libosti. Hodně často chodil do Jižního lesa a několikrát prošel kolem obřích štírů a pavouků. Sice riskoval svůj krk a byl za to několikrát potrestán, ale jemu to bylo jedno. Bestie ho zajímala natolik, že se rozhodl je více studovat. Že se přestěhoval do jiného srubu, tak úplně přešel. Jeho zajímala v tu chvíli zvířata a u těch i zůstal. V 25 letech se na rok stal vedoucím srubu. To místo mu ale bylo odebráno ve chvíli, kdy se snažil na místo instruktora. Ostatní instruktoři očividně viděli, jak je syn Háda vzdělaný v oblasti mytologických stvoření, a tak se ho rozhodli vzít mezi ně.

​

V 30 letech nastala situace, která ho přiměla jít ven. Jeho matka byla v nemocnici a on byl jediná známá rodina. Na rok se s táborem odloučil, aby se svou matkou strávil poslední chvíle. Rakovina si opravdu servítky nebrala. Vrátil se do jejich bytu a docházel za matkou do nemocnice. I přesto, že jeho matka vydělila nějaké peníze, nemohla si dovolit péči doma. Toto starání ale po roce skončilo a on musel svou matku pohřbít zcela sám. Ale nebyl nijak smutný na rozdíl od chvíle, co se s matkou odloučil poprvé. Trochu doufal v to, že si svou matkou jednou promluví, když už je ten syn Háda. I když doteď svého drahého tatíka opravdu vidět nemusí, k něčemu jeho existence byla. Drobná naděje, že svou matku někdy potká, tak byla a on byl rád alespoň za nějaké to malé světýlko. Přemýšlel nad tím, zda by se dovedl usadit v tom světě, do kterého se po nějaké té době vrátil. Jenže tolik věcí se změnilo a on si připadal zcela ztracený. Rozhodl se proto zkusit štěstí a vrátil se do tábora, kde znovu začal na postu instruktora.