Shane C. Cormack | Heroes of Olympus

Shane Cassian Cormack

23 let | Erós | Vedoucí srubu || Bloo

Just The Way You AreBruno Mars

Vzhled

Už od prvního pohledu je jasné, že Shane je míšenec. Jelikož ale svoje rodiče, přesněji matku nezná a ani ji aktivně nikdy nehledal, tak asi nikdy nezjistí, kde má svoje kořeny. Ať už jsou jakékoli, musí se nechat, že tahle genetická směs dopadla rozhodně lépe než některé jiné. Možná nikdy nebude mít výšku jako nějaký basketbalista, ale na druhou stranu mezi trpaslíky by se taky vyloženě zařadit nedal. Zlatý průměr je asi to, jak by se jeho výška dala nazvat. Sice nepatří k těm, kdo by zvedal činky dnem i nocí, ale trénink taky úplně nefláká. Možná i díky svým genům po otci mu nikdy nedělalo problém spálit přebytečný tuk, aby mohl ukázat vyrýsované svaly. Rychlejší spalování nebo tak něco. Tak by to asi označili ti, kteří se o podobné výkony snaží o dost delší dobu. Logicky má tedy atletickou postavu, na kterou je určitě radost pohledět, když zrovna odloží tričko. Ne, že by to dělal často, ale když je příležitost, proč se trochu nepředvést. Ovšem v takovém případě se vám taky ukáží podlouhlé jizvy, které má na zádech. Ne, že by se s někým mlátil tak, že by mu zůstali jizvy na zádech, ale je to výsledek jedné sázky, do které se nechal ukecat. Jinak i obyčejně můžete vidět tři menší jizvy na levém předloktí, které jsou právě z jednoho tréninku, který se mu úplně nevyvedl a na pravém lýtku má jizvu po drápech harpyje z jednoho boje o vlajku.

Když necháme postavu stranou, tak jeho geny se logicky podepsali i na jeho tváři. Kromě snědší pokožky, kterou má nehledě na roční období a nějakým opalováním se tak nikdy nezabýval, má i ostřejší rysy v obličeji, především lícní kosti více vystupují a jeho obličej by se tak jen těžko dal nazvat kulatým. Tmavě hnědé vlasy nechává většinou na krátko, protože delší mu podle jeho slov moc nesluší a prostě se mu na něm samotnému nelíbí. Nehledě na to, že s delšími vlasy by si musel dávat více práce, než jen prohrábnutí nebo rychlé učesání. Jistě, když je potřeba, stráví s nimi i více času, ale pokud to není nutné, tak si raději přispí. Hnědé oči má trochu schované pod hustším obočím, ale to nebrání tomu, aby se v nich dali promítat emoce. Ať už skutečné nebo jen ty, co se mu zrovna hodí. Plné růžové rty má většinou stočené do mírného úsměvu, pokud jde o dámskou společnost, ve společnosti svých sourozenců se často změní na polovičatý úšklebek.

Rozhodně patří k mužům, kteří se rádi hezky oblékají. Přece jen i oděv je součást toho, jak na lidi působíme a Shane to nerad podceňuje. Nejčastěji v jeho šatníku narazíte na košile nebo upnutější trička. Obecně volí spíše formálnější styl oblékání, pokud tedy situace nevyžaduje razantní změnu. V obleku na boj o vlajku určitě nedorazí. Ještě by si ho mohl zničit. Rozeznává tak příležitosti, kdy se co hodí, ačkoliv obecně ho potkáte spíš v džínách než v teplácích, pokud nemíří na trénink, ale jde plnit jiné povinnosti, které jsou s jeho pozicí spojené.

Povaha

Gentleman. To je asi první slovo, které vás u Shanea napadne, nebo by alespoň mělo. Galantní chování si osvojil už jako malý a rozhodně mu to není na škodu. Nejen, že ho díky tomu částečně provází pověst toho, že je na rozdíl od některých svých bratrů galantní, ale taky se podobné chování v Táboře zase až tak často nevidí. A nejen v něm, ale i ve vnějším světě. Základy etiky a slušného chování mu jeho pěstounka vtloukala do hlavy už od dětství. Přednost ve dveřích, vstřícné vystupování a jemné odmítání. To je přesně to, co je mu vlastní. Tyhle návyky přežily jeho pubertu i dospívání, ačkoliv postupně ztratili tu dětskou nevinnost, která v nich byla a Shane je tak často využívá i ke svému vlastnímu prospěchu a pomotání hlav dívek, které podobné chování v Táboře nezažívají. Ovšem s těmihle návyky se pojí i to, že má tak trochu zakořeněné, že se dívky nebijí, tudíž tréninky, výpravy nebo boj obecně, kdy proti němu stojí dívka, jsou pro něj stále oříšek. Pokud má tedy možnost se podobné situaci vyhnout, tak jí zvolí všemi deseti, ovšem některé instruktory se vyžívají právě v tom, aby ho nutili trénovat s děvčaty. Konec konců ne vždycky bude jeho soupeřem muž, takže je to určitě pro jeho vlastní dobro, i když to jde proti jeho přesvědčení.

Pokud jde o dívky, tak tuhle vlastnost asi částečně sdílí se svými bratry. Je přelétavý. Ne tím způsobem, že by snad spal každý večer s nějakou jinou, ale spíše často střídá (nebo spíše střídal) objekty svého zájmu. Byl schopný se velmi rychle začít nudit, pokud mu dívka začala přijít moc stereotypní a už to nemělo tu správnou jiskru a vzrušení. Problém býval právě v tom, když mu nějaká dívka opětovala zájem, sice se na chvíli chytil, ale nakonec mu to přišlo moc snadné a jednoduché, takže ho to rychle omrzelo. Ovšem dobývání si nějakou dobu užíval, na druhou stranu i to dokáže být hodně jednotvárné, pokud to nemá žádné výsledky. Zkrátka celý koncept randění bral jako hru, kdo podlehne dřív. K jeho dobru se ale ke všem dívkám vždycky choval čestně a férově. Nějaké hromadné nadbíhání více dívkám se nikdy nekonalo a pokud ho někdo přestal bavit, ukončil to bez toho, aby váhal, protože mu nepřijde správné, aby udržoval něco, co je beztak zbytečné.

Ironicky je ale opravdu věrný. Pokud někomu věří, bude mu často věřit i když se stane, že ho ten člověk zraní. Ne, že by do sebe nechal kopat do nekonečna, ale určitá tolerance tam je. Každý přece dělá chyby. Jde o to, jestli si to dotyčný uvědomí. Podobné to je i v lásce. Pokud se zamiluje, bývá to u něj hodně silný cit a věrnost v takovém případě je jistá. Někdy k tomu ani není potřeba vztah. Ovšem moc takových situacích v jeho životě nenastalo. Bylo jich rozhodně méně než dívek, se kterými ve výsledku něco měl. Ovšem věrnost v určitém kontextu cítí i ke svým bratrům, ač jen polovičním. Sice ho někdy štvou, má chuť je skopat do kulaté krychle, když dělají potíže, ale nakonec se za ně vždycky snaží všechno urovnat a vyžehlit u správných lidí. Takže i když to neříká moc často, nebo někdy vůbec, tak mu na nich záleží a vždycky se je bude snažit vytáhnout z každého průšvihu. I kdyby se do něj dostali sami.

Obecně má rád výzvy a jen tak nějakou neodmítne. To pak dopadá tak, že se o něco vsadí, a pak z toho vyjde se zraněním. V některých případech zkrátka postrádá určitý zdravý úsudek a pouští se i do věcí, u kterých dopředu tuší, že to pro něj nemusí dopadnout dobře. Ať už fyzicky nebo i psychicky. Vždycky ale takovou prohru odnese převážně jeho ego. Není vyloženě egoista, který by měl sebevědomí vysoké až do nebes, takže nějakou újmu si odnese, ačkoliv se rád tváří, že s ním nic nehne a jeho ego je nedotknutelné, tak je uvnitř dost citlivý a všechno se snaží nějak poskládat do kontextu a vypořádat se s tím. Převážně sám bez toho, aby si s někým promluvil a získal tak třeba i jiný názor. Ovšem žádné jeho rozpoložení mu nikdy nezabrání v tom, aby si s někým povídal. Byl vždycky dost komunikativní a nějakým studem před děvčaty taky nikdy netrpěl. Přece jen měl kolem sebe celé dospívání svoje sestry, takže by to ani dost dobře nebylo možné. Pokud jde o nějakou jeho libůstku, tak jsou to audioknihy. Sice má určitý vztah i k četbě jako takové, ale ta s jeho dyslexií nebývá tak jednoduchá, tudíž audioknihy bývají lepší možností. Pár svých oblíbených básnických sbírek má i u sebe v pokoji a sem tam si v nich čte, ovšem pomáhá mu fakt, že žádnou z nich nečte poprvé.

Minulost

O svém původu toho moc neví. Je sirotek, nebo si to alespoň celé své dětství myslel. Patří k té skupině dětí, které vyrůstají po ústavech. O své matce tedy nic neví a ani nikdy neměl potřebu se pídit po tom, co za osobu to je. Ihned nebo brzy po narození ho odložila v nemocnici i s prohlášením k adopci. Kupodivu ale nikdo neměl o malého chlapečka zájem, takže skončil v péči státu. Po různých dětských a kojeneckých ústavech v Austinu se pohyboval zhruba šest let. Pak přišla právě ta nutnost, aby se začal vzdělávat, což jak se brzy ukázalo nebylo zrovna nejlehčí. Ne snad, že by byl hloupý, ale rozhodně nepatřil mezi génie třídy, navíc se u něj zjistila dyslexie a ani jeho vrozená hyperaktivita tomu nijak nepomohla. Zkrátka chvíli nepostál a neposeděl a neměl úplně trpělivost na to se učit.

Jeho vzdělávání tak bylo pro učitele dost náročné, podobné to bylo i s vychovatelkami, které si už nevěděli rady s tím, jak ho přinutit udržet pozornost. Nakonec na to kápla jeho oblíbená vychovatelka, Mary, která mu přinesla audioknihu. Sice to byl dlouhý román, ale když nemusel číst a bojovat s plovoucími písmeny na papíře, neměl problém v klidu poslouchat. Takhle se u něj rozvinula láska k románům a knihám. Nejvíce ale tíhl k romantickým příběhům a poezii, což všechny dost překvapovalo. Přece jen u chlapců jeho věku nebylo úplně obvyklé, aby se zajímali o knihy, a ještě k tomu o poezii. Jenže Shane nejen ty knihy četl, ale navíc si bral z některých hrdinů i příklad. Začal se chovat galantně a jako správný gentleman. To byl nejspíše ten důvod, proč si ho v jeho osmi letech do pěstounské péče vzala postarší dáma, která měla doma už několik dalších dětí. Julie, jeho pěstounka, měla stejnou zálibu v románech a knihách jako Mary, takže Shane měl možnost si přečíst spoustu knih. Někdy mu dokonce i Julie předčítala, když zrovna neměl trpělivost s tím luštit ta slova na papíru. Nakonec se tedy nedalo říct, že by měl smutné dětství nebo by snad zanevřel na nějaké citové vztahy, u něj to bylo právě naopak.

Jediné, co se v jeho životě nezměnilo, byl fakt, že jeho studijní výsledky a někdy i průšvihy ve škole nezmizely. Ovšem to se dalo čekat jen těžko. Sice byl o něco klidnější, ale rozhodně byl pořád až moc hyperaktivní a nepozorný. Párkrát se dokonce stalo, že díky své pubertě udělal až tak velký průšvih, že ho ze školy vyloučili. Ve svých třinácti letech tedy vystřídal tři různé školy. Trochu s podivem bylo, že doma byl více méně klidný. Když začínal mít roupy, Julie ho většinou poslala ven, aby se zbavil přebytečné energie. To povětšinou znamenalo, že si se svými „sourozenci“ nebo kluky ze sousedství zašel zahrát basket nebo se učili jezdit na skateboardu. Prostě klasické aktivity pro kluky jeho věku. Nebo si ho jeho nejstarší sestra, Lily, vzala do parády ohledně jízdy na koni.

Takhle tedy vypadal jeho život do jeho třinácti let, kdy se měl dozvědět, že vlastně úplný sirotek není. Naštěstí ho ale nenapadal cestou domů žádná příšera, ale byl svědkem toho, jak skupinka polobohů na výpravě jednu porazila. Náhodou se stalo, že jednou cestou ze školy si všiml nějakého ruchu v postranní uličce, když tam zašel, aby se podíval, tak viděl už jen tři polobohy stát nad nehybným tělem nějaké nestvůry. Polobohům netrvalo tehdy moc dlouho, než si malého klučiny všimli a snažili se ho uklidnit, že se nic neděje, že ten pán jen omdlel. Nečekali, že by takhle náhodou narazili na mladého poloboha. Bohužel se to ale stalo, takže po sobě chvilku zmateně koukali a nevěděli, co si počít. Nakonec to dopadlo tak, že s ním došli domů, kde se snažili jeho adoptivní matce domluvit, aby ho s nimi pustila, že by Shane mohl být v nebezpečí. No, výsledek je asi všem jasný. Nějak se to nepovedlo. Reakce postarší dámy, které partička mladistvých začala vyprávět o tom, jak je jedno z jejích dětí v nebezpečí, protože by ho kdykoli mohli napadnout nestvůry. To bylo prostě moc. Nakonec tedy mladí polobozi odešli s nepořízenou a Shane z toho byl akorát zmatený.

Jenže jak je vidno, tak Shane se nakonec do Tábora přece jenom dostal. Ke konci prázdnin k nim do domu totiž přijel postarší muž na vozíku s nějakým mladíkem, který ho doprovázel. Hodnou chvíli debatoval s Julií, která nakonec přišla za Shanem a řekla mu, že některý z učitelů v jeho současné škole kontaktoval nějakou školu v New Yorku, kde učí a vychovávají děti podobné jako on. S dyslexií, hyperaktivitou a lehce problematickým dospíváním. Jeho adoptivní matka se s ním sice loučit nechtěla, ale zase chtěla, aby z něj po studiu něco bylo. To byl důvod, proč ho nakonec nechala odjet i s Cheirónem, jak zjistil Shane v okamžiku, kdy nastoupil do auta. Celou cestu až do Tábora polokrevných mu Cheiron vyprávěl o tom, co je vlastně zač a v jakém světě to vlastně žijí. Pro kluka v nejhorším stádiu puberty to byl neuvěřitelný a dost směšný příběh. Smích ho ale přešel v okamžiku, kdy vstoupil do Tábora a zjistil, že to vlastně výmysl nebyl.

Kupodivu se v Táboře zorientoval a zabydlel vcelku rychle. Jeho přirozená hyperaktivita a bezprostřednost udělala své. S ostatními táborníky nevycházel špatně a nějaké otázky na to, kdo je jeho rodič ho nechávaly chladným. Přece jen byl zvyklý na to, že netušil, kdo jsou jeho rodiče, takže se pro něj změnil akorát fakt, že jeden z nich je nejspíš řecký bůh. V průběhu puberty se taky začal zajímat o děvčata, což ale v jeho případě znamenalo to, že jim sem tam nadbíhal, věnoval květinu nebo něco podobně nevinného. Samozřejmě pak v průběhu let se v tomto ohledu lehce změnil, ale jistá galantnost mu stále zůstala.

Pokud jde o okamžik, kdy zjistil, kdo je jeho božský rodič, tak to bylo ironicky ve chvíli, kdy se poprvé rozešel s dívkou. Nejspíš to jeho otec bral jako nějaký vtip, což jemu osobně moc nepomohlo, protože ta dívčina pak byla naštvaná a ublížená ještě víc. Pro něj se to alespoň ulehčilo tím, že už nemusel bydlet ve stejném srubu jako jeho bývalá. Přestěhoval se tedy za svými bratry do srubu svého otce. Jeho život v Táboře tedy fungoval dobře, horší to bylo s jeho rodinou mimo Tábor. Neustálé vysvětlování, proč nemůže ani na prázdniny domů, ani na Vánoce nebo přinejmenším svoje vlastní narozeniny. Nebyla to zrovna oblíbená součást celého tohohle dobrodružství. Nevinné lži, jak si svoje výmluvy a důvody neodjet za rodinou vysvětloval, mu nakonec přestali vadit. Přece jen, když si zvyknete na fakt, že váš rodič je řecký bůh, tak si pak zvyknete na ledasco. Navíc kdyby jim řekl pravdu, tak by si leda mysleli, že se zbláznil a z Tábora by ho chtěli poslat do zcela jiného ústavu. Na život v Táboře si zvykl natolik, že i když měl možnost odejít, tak zůstal. Navíc jeho dohled a starostlivost o vlastní sourozence byla odměněna tím, že se stal vedoucím srubu a taková nabídka se jen těžko odmítá. Nehledě na to, že Erotovci zkrátka potřebují občas srovnat do latě, nebo vyžehlit nějaký ten průšvih, což jde s galantním chováním o dost snáz než s přístupem některých jeho bratrů.

Ovšem někdy musel hasit i svoje vlastní průšvihy s děvčaty, protože i on občas šlápl vedle. Tyhle přešlapy ale ustaly ve chvíli, kdy ho zaujala Dauphine, tehdy ještě vedoucí srubu Hecaté. Byla pro něj zkrátka jiná než ostatní dívky v Táboře a na rozdíl od nich ho nepřestávala nikdy překvapovat. Jistě, naučil se s ní vycházet a předvídat některé její nálady a odhadovat emoce, které ráda schovávala za svojí maskou. Nebo i několika. Navíc toho spolu zažili hodně a Shane se zkrátka zamiloval. Ne, že by to byla čistě první láska, ale on sám jí považoval za jednu z těch skutečných, kdy to už není jen obyčejné poblouznění. Proto ho taky hodně ranilo, když se s ním dcera Hecaté rozešla. Pro něj to bylo jako blesk z čistého nebe. Nechápal, co se stalo a na tuhle otázku zkrátka potřeboval znát odpověď. K čertu mohla jít Nyx se svojí vzpourou. Jenže právě tahle bohyně mu celý proces zjišťování důvodu a urychlení určitého procesu léčení zkomplikovala, když při útoku na Tábor Dauphine ztratila paměť. On sám taky sice nevyšel bez újmy, ale na rozdíl od ní ho pořád trápili vzpomínky, které s ní měl, a tak se jimi mohl neustále přehrabovat a zkoušet zjistit, co se vlastně stalo, že jejich vztah skončil rozchodem.

Jeho otázky a zjišťování ale nepřinesli nějaké ovoce. Nyx sice zůstala jen nepříjemnou vzpomínkou, která byla o něco víc vymazána po opravě Tábora a Shane se tak vrátil i ke klasičtějšímu fungování. Jeho bratři totiž očividně nehodlali sekat úplnou latinu, takže vždycky bylo něco, co bylo potřeba urovnat. Zatímco v Shane se ve svojí mysli, a hlavně srdci začal pomalu smiřovat s faktem, že Dauphine a jeho láska k ní by měla nejspíš zůstat už jen vzpomínkou. Život jde přece dál a nebyl tragický romantický hrdina, aby se utápěl žalem celý život.

Zajímavosti

Miluje romantické komedie a romantické filmy obecně. Problém ovšem je, že má sklony k tomu u nich brečet, proto dává přednost třeba hororům. U těch ale pro změnu pořád něco komentuje a dělá si srandu z příběhu, protože jinak by musel vyklepaně sedět pod dekou.
Stejně tak zbožňuje i animáky, které občas i cituje, což může být časem až otravné.
Vzhledem k tomu, že je nalezenec, tak se neví jeho přesné datum narození. Narozeniny tedy slaví ke dni, kdy byl ponechán v nemocnici.
Svoje druhé jméno, Cassian, dostal až po adopci. Vymyslely mu ho jeho dvě nejmladší adoptivní sestry.
Pokud jde o dárky a pozornosti, které rád dává dívkám, tak jsou to růže nebo čokoláda, ale když se chce víc posnažit, tak se vytáhne i se zajímavějším dárkem.
Jizvy na zádech získal asi v deseti letech, kdy se s kamarádem ze školy vsadil, že nevyleze až na vrcholek stromu. Kupodivu tu sázku vyhrál, ale nedošlo mu, že větve tak vysoko nemusí unést jeho váhu, takže spadl dolů, potrhal si oblečení, zlomil si nohu, a ještě si o kůru stromu nehezky potrhal kůži na zádech.
Vždycky na svoje narozeniny a na Vánoce mizí z Tábora a vrací se do Texasu, kde slaví s adoptivní rodinou. Je to pro něj taková tradice, kterou se snaží udržet. Takhle málo je to hlavně z důvodu, aby jim nemusel lhát. Momentálně používá jako krytí to, že zůstal pracovat ve škole pro potížisty.
Sice rád dává čokoládu, ale on sám jí nejí. Prostě mu nechutná. Stejně tak obecně sladké není nic moc pro něj.
Jak je asi jednoduché pochopit, tak má rád romantiku. Na rozdíl o některých kluků rozhodně nemá problém s tím udělat romantické gesto, když se to hodí.
Nikdy se nesnažil aktivně hledat svoji matku a ani nijak zvlášť netouží po setkání s ní.