Psalo se pondělí 11. 12. roku 2000. Na nebi svítila krásná měsíční luna v úplňku. Pro některé poklidná noc, pro jiného mučící zážitek porodu malého děvčátka, které s prvním nádechem se rozkřičelo po místnosti. S pořádnou řvavou přišla na svět malá holčička. Její příběh se však netočí okolo šťastného vyrůstání v rodině plné lásky. Chvíli před Vánoci se někdo z její biologické rodiny rozhodl, že vlastně nebude mít možnost objevit, kdo skutečně je. Těžko říct, jaký příběh skrývala malá spící holčička zanechaná na prahu cizí rodiny zabalená v dekách jen s dopisem, kde byly její základní informace. Velké těžké dveře se otevřely zanedlouho poté, co tam dítě bylo ponecháno. Mladě vyhlížející muž ho okamžitě vzal dovnitř a v tu chvíli začal její život nabírat správný směr. Rodina, která se jí ujala, nebyla zcela obyčejná. Měla nemalé bohatství, muž byl pracovitý majitel firmy, věnující se finančnímu podnikání, zatímco žena vynikala v právničině. Jen pár týdnů předtím prožila velkou katastrofu, kdy se ženě narodilo mrtvé dítě. O velké tragédii se dozvěděli novináři, kteří to hned rozmázli v novinách na první straně. Partneři se o dítě starali a během toho hledali informace. Nebyl o ní záznam v žádných blízkých nemocnicích, jako kdyby spadla z čirého nebe. Žena však k malé holčičce utkvěla tak na pevno, že si ji nakonec adoptovali a nechali jí jméno, které stálo v dopise – Tamika a příjmení jí dodali své.

​

Malá slečinka vyrůstala obklopená luxusem a láskou, kterou jí obklopovali rodiče. Nikdy neměla ničeho nedostatek. Teplá postel, čisté voňavé povlečení, plné bříško a svou spokojenost dávala najevo hlasitým smíchem, který se roznášel celým domem. Matka se o ni hodně bála, proto mívala domácí školku a obecnou přípravu. Ve čtyřech letech však nastala její první pomyslná rána od života. Maminka přišla za ní s tím, že brzy bude velká starší sestřička a bude pomáhat s miminkem. Tamika v šoku, avšak v nadšení koukala na maminčino vystouplé bříško. Často si ho chodívala hladit a všímala si, jak se věci okolo ní mění. Přibývalo více hraček pro miminko, konaly se oslavy nenarozeného miminka, kdy dostávalo dárky a dokonce i štěně, o které se Tamika musela starat. Naštěstí jí to vůbec nevadilo, když chodívala na procházky s bílým Švýcarským ovčákem, tatínek jí často pomáhal a tak aspoň s ním mohla být chvíli sama a povídat si s ním. O několik měsíců později se narodila její sestřička a svět se otočil vzhůru nohama. Najednou to bylo pořád miminko sem a miminko tam, že si nikdo Tami nevšímal. Jak to tak chodívá, děti si začnou uvědomovat, že jim není věnovaná taková pozornost jako miminku, tak se začnou chovat jako miminko. Za každé cucání palce, nebo nesmyslné huhňání však byla potrestaná, aby se chovala už jako velká holka.

​

Časem se to všechno jen zhoršovalo. Naomi, sestra, rostla a rostla čím dál tím více do krásy a začínala mít určité nároky, zatímco Tami, jako adoptivní dítě, pomalu ustupovala do pozadí. Když musela opustit království svého pokoje, protože Naomi potřebuje více místa, naprosto se rozčílila, ovšem neměla možnost jak dál protestovat. Z obvykle usměvavého dítěte se začal stávat zamračený tichý puberťák žijící v polovičním pokoji, než měla její sestra. Nikdo jí nemohl říct, že to tak nebylo, protože čím více ticho byla, tím více toho vnímala. Když ze soukromé školy ji poslali studovat na státní, tím víc se propast mezi ní a její rodinou roztáhla. První roky domů nosila samé krásné známky, ale téma se vždy otočilo směrem k její mladší sestře, která ve všem vynikala. Proto se přestala o všechno snažit. Puberta udeřila třináctým rokem jejího života a ona jako jedinou podporu doma měla psa, kterého dostala tehdy ještě nenarozená Naomi. Měla se o koho starat a on ji aspoň dokázal rozveselit dostatečně na to, aby na chvíli nemyslela na to prázdné místo ve své hrudi, které křičelo o náklonnost.

​

Jenže nic netrvá věčně. Jednoho dne musela pohřbít svého jediného kamaráda, který ji uměl rozveselit. Dlouho měla před očima výjev, kdy ho držela v náručí a doufala, že si jen na mrtvolku hraje, nikoli že jí skutečně je. Často stávala nad jeho hrobem a sledovala ho celé hodiny, pomáhalo jí to uklidnit. Věděla totiž, je byl její kamarád a nechtěl jí ublížit. „Kde je pes?“ zeptala se jednou u večeře její matka. Tami se oči zaleskly slzami, nebyla schopná odpovědět, proto se toho ujala jejich uklízečka. „Och, to je škoda. Naomi, chtěla bys jiného?“ zeptala se s úsměvem sestry, jako kdyby to byl její pes, jako kdyby to byla ona, která se o něj celá ta léta již od útlého dětství starala. „Láska a smrt jsou si podobné, jen smrt je občas laskavější,“ promluvila zamyšleně Tami. Všichni na ni zůstali koukat jako na zjevení. Tehdy poprvé uviděla v očích své matky to odcizení a nechuť, protože její slova pochopila tak, že svého jediného kamaráda připravila o život sama. Se suchým pláčem tenkrát utekla do své komůrky, které skromně říkala pokoj. Všímala si toho, jak její fotky visící na stěně v chodbě pomalu mizí a nahrazují je fotografie Naomi nebo rodiny, která je si krevně příbuzná. Jako kdyby se jí snažili z domu vystrnadit, ukázat, že je mimozemšťan mezi lidmi.

​

Ačkoli ve škole nebyla moc oblíbená, v patnácti letech poprvé měla svého přítele. Bezhlavě se do něj zamilovala a nalezla v něm své ztracené srdce. Ale nedokázala se dostat k tomu, aby s ním sdílela lóže v sexuálním pojetí. Kdykoli něco takového navrhl, nebo se rukou snažil probojovat mezi její nohy, pokaždé ho zastavila se slovy, že není připravená. Nechtěla nic uspěchat a dělala dobře. O rok později, kdy měli těsně před prvním výročím, se k ní začaly dostávat školské klepy. O jejím příteli, který je prý skvělý nabíječ. Nerozuměla tomu, dokud jí jedna arogantní barbína ze školy neukázala fotky s důkazy. Snad doufala v to, že se Tami rozbrečí a rozutíká se za svými rodiči. Vzala to však s velmi chladnou hlavou. Tiše se uchechtla jejímu pokusu ji rozhodit. Chlad a odtažitost šla dokonce cítit z její kůže, když následně procházela chodbou. Trvalo ještě dva dny, než se rozhodla jako obvykle přijít k němu domů a ulehnout po jeho boku do postele. Měla ráda lidské teplo, které jí zahřívalo, zatímco její dotek byl ledový. Vyčkávala do dvou do rána, než měla jistotu, že její přítel tvrdě spí. Následně se o všechno postarala. Po těle mu naskládala jednu pijavici po druhé, ať se nabaží jeho těla. Neopomněla ani na jeho malou pijavici v rozkroku, aby si vychutnal svůj trest za podvod. Naposledy ho pohladila po tváři a popřála mu do života trochu té smůly a chladu. Z jeho domu odcházela ještě před svítáním. Když se na ní po víkendu podíval, okamžitě uhnul pohledem a znovu se jí na oči neukazoval. Tak, jak byla malá, tak byla i zákeřná a pomstychtivá. Raději ani nechtěla vědět, jak je na tom jeho rampouch, nebo jak vypadá jeho tělo pod oblečením. Dokázala si živě představit cucance od pijavic, které se z něj pokoušely vysát snad i život.

​

Čas běžel dál, či se snad jen plazil okolo jejich nohou jako nemilosrdný had, který se těší, až někoho bude moct uštknout? Nedalo by se říct, že to byl život, jako spíše jen přežívání. Brzy na ni taky všechno dopadlo. Všechny ty rodinné setkání, při kterých působila jako cizinec. Všichni se se všemi bavili, dokonce i o ní, ale jako kdyby tam nikdy nebyla. Když do ní vrazil strýc a řekl jí, že služebné by měly být v kuchyni, otočila se na patě a utekla. Už nemohla být pro všechny neviditelná, přehlížená, ten nátlak na svých bedrech nesla velmi špatně. Kolik lidí jí pomlouvalo za zády a mysleli si, že je neslyší. Prý si moc často povídá sama pro sebe nebo je ztracená ve vlastním světě. Utíkala daleko, celou věčnost, dokud jí nedošel dech, kdy se musela zastavit a pořádně se nadechnout. A pak? Černočerná tma. Vše se ponořilo do hlubin její mysli, kdy se jí před očima zjevovaly různé mouchy, které jí otravovaly, ovšem je nemohla rozehnat. Když se pokusila pohnout rukou, necítila ji. To ji vyděsilo tak, že špatně dýchala. V jednu chvíli neměla vůbec žádný kyslík a v druhé měla kyslíku až mnoho. Bylo to pár minut v jejím černém světě, ale několik dlouhých dní v tom reálném.

​

Její uhlově hnědé oči se otevřely velice opatrně. Nejistota z ní sálala každou chvíli, kdy nevěděla co čekat. „Vy jste zdravotní bratr, že? Co s ní máme dělat?“ vzdáleně slyšela naléhavý hlas své matky, která žádala jiného muže. „Léčebna je skvělá volba pro tyhle děti, nemají tam ostré předměty a mají tam tvrdou práci na poli, která těmto dětem prospívá. Shodou okolností jeden znám, mohl bych se o ni postarat…“ promlouval k nim hluboký hlas, který neznala. Na hodinu odpadla do temnoty, kdy se jí zatočila hlava ze slov, kterým nerozuměla. Poslední probuzení bylo už to konečné. Sledovala své okolí velice zmateně. Bílé stěny nemocničního pokoje jí nic neříkaly. V hrdle měla sucho, jako kdyby už týdny nic nepila. Její srdce se rychle roztlouklo v nejistotě, až se s sebou začala zmítat na nemocničním lůžku. Div si u toho ještě víc neublížila. Paže měla zabalené v obvazech. První, koho uviděla, byla tvář mile vyhlížejícího tlouštíka zabaleného ve zdravotnickém plášti. Byl jí něčím šíleně povědomý, jako kdyby ho už někde viděla, jen její paměť stávkovala. „Jsi v pořádku? Řeknu ti, že ta mrcha mi dala pěkně zabrat,“ uchechtl se přívětivě. Zmateně ho pozorovala a lehce natočila hlavu na stranu: „Co se stalo? Kdo jste?“ Nerozuměla ničemu, co se právě odehrávalo před jejíma očima. Její obvyklá nezdvořilost a uzavřenost pomalu opadávala. Měla pocit, jako kdyby onoho mužíka znala už delší dobu a mohla mu věřit. „Omlouvám se, ztratila jsi dost krve. Callinicus, k tvým službám. Vše ti ještě vysvětlím,“ ujistil ji poklidně, evidentně nadšený z toho, že se konečně probudila. Šel na ni pomalu, všechno ji postupně vysvětlil. Jejich první setkání, které se odehrálo jen pár desítek minut předtím, než si na ni chtěla smlsnout divoká fúrie. Díky jeho pomoci však unikla drsnému mučení bláznivé ženské, která se zřejmě odtrhla od Háda a rozhodla se páchat neplechu. Podle jeho vyprávění jí stihla jen nepřiměřeně podrápat paže, když po ní skočila. Tami se po chvíli začaly vybavovat úryvky, které potvrdily jeho příběh, který se ukazoval jako realita. „Tak proč-“ ztratila řeč, když lehce pohnula svými pažemi. Nechápala, proč je má v obvazech a proč mluvil s doktory. „Myslí si, že ses pořezala sama a chtěla spáchat sebevraždu,“ jeho odpověď ji nechala zcela beze slov. Tohle si o ní její rodiče nyní myslí? Že na tomhle světě už nechce být a tak si radši vezme život? Nejhorší bylo, že to všechno dávalo největší smysl. Její odtažitost, uzavřenost, povídání si pro sebe, jako kdyby chtěla někoho zaklít…

​

Jakmile vstřebala tyhle informace, začal ji zasvěcovat do svého plánu. Neřekl jí přímo, o co se jedná, ale že je místo, kde se bude cítit jako doma více, než ve svém reálném domově, kde má zřejmě více problémů. Její nedůvěřivost jí chránila, obzvlášť když jí začal říkat, že jejím rodičům to podal jako psychiatrickou léčebnu. Měla mu věřit? V tichosti si to promýšlela celou noc, jelikož další den se to mělo spustit. Přemýšlela nad tím, co všechno může ztratit. Při nejhorším by se dostala do jiné léčebny. To už bylo jedno. Proto mu na to kývla. Její rodiče se s ní ráno rozloučili a ona se nechala odvést i s pár svými věcmi, jako byl zápisník a oblíbená kniha. Vše se jí vešlo do jednoho batůžku, který si držela u sebe na klíně. Zamyšleně se dívala z okna, kde se sněhové vločky míhaly, jako kdyby jim šlo o život. Tento druh chladu se jí líbil. Drobné tělo skryté ve velké černé mikině, aby mohla skrýt své jizvy. Prsty si pohrávala s náhrdelníkem a vyčkávala. Dojeli na severní pobřeží Long Islandu a o nedlouho později se ocitli již na samotném místě. Jakmile se před ní zjevila brána, nestačila se divit. Jejím tělem po příchodu projel zvláštní pocit, který nedokázala rozeznat. Delší chvíli se držela jen po boku Callinica, než se museli rozdělit a ona tak v táboře zůstala osamocená a jak to tak bývalo, musela se zvládnout postarat sama o sebe, aby se probojovala svým životem k nějakému smyslu.