top of page
Tarryn Carter
25 let | Héfaistos | Vedoucí srubu || Faris
1Tarryn.png
Start a RiotBEGINNERS & Night Panda

Vzhled

Pronikavé světlé oči, které vás mohou probodnout sebemenším pohledem, jsou to první, co váš může na této dívčině zajímat. Vidíte v nich jeden velký chladný chaos, který vás může zaskočit, pokud se na vás podívá špatným způsobem. Většinou se mračí a tak se nelekejte, že na vás bude hledět pohledem, že jste něco udělali. Dělala, dělá a bude to dělat skoro na všechny, co se jí v životě mihnou. Na strašidelnosti jí nějak neubírají krátké havraní vlasy, které jí zakrývají polovinu obličeje. Protože to není žádná dámička, o vlasy se nijak nestará, i když to není moc poznat. Občas jsou neučesané tak, že kolikrát má na hlavě něco podobné afru. Snaží se ale vypadat důstojněji, i když se to občas nedaří, když jde mezi ostatní táborníky, se kterými se moc nepotkává. Make-up a jiné zkrášlovací produkty hází oknem. Neumí s tím zacházet a je jí jedno, jestli by v tom vypadala dobře. Další důvod, proč se jí ostatní táborníci bojí, je, že se skoro vůbec neusmívá. Jemnější pohled vám sice dát může, ale koutky nahoru prakticky u ní neexistují. Oproti její matce, která byla skřítek proti ní, Tarryn dorostla do výšky 185 centimetrů, takže mezi dívkami může vypadat jako stožár. Nepomáhá moc to, že stojí věčně časů narovnaná. Na ženu má poměrně široká ramena a hrudník není nějak přerostlý. Alespoň jí neočumují ostatní, má alespoň klid. Do brnění by se to sotva vešlo. Pas je úzký, na břiše uvidíte porci svalů, stejně jako v rukou. Její horní část dost připomíná mužskou. Kdyby to šlo, o její dolní část by se kolikrát hádala s nějakou krasavicí od Afrodity; krásně vytvarované boky, dlouhé vypracované nohy, zadek tak akorát. Tomu se říká dlouholetý trénink dámy a pánové.

Když jde o styl, je to s ní trochu komplikované. Doteď si pořádně nemohla uvědomit, jaký je její styl. Šaty u ní nikdy nepřicházeli v úvahu, na slavnostech jí občas uvidíte v sukni, ale to je z ženských kusů všechno. Kalhoty, které byly věčně roztrhané, a košile. Pokud na to hodíme nějaké brnění, tak v tom nejspíš i umře. Nedávno si pořádně uvědomila, že i džíny nejsou úplně k zahození. Jenže k ní nedávejte ty upnuté. Nenávidí ten pocit, jak se to všude lepí. Prostě ani náhodou. Taky zjistila, že i normální trička, které může sebrat nějakému bráchovi, nezní vůbec k zahození. Taky v sebemenším chladu vytahuje vytahanou koženou bundu anebo o dvě čísla větší mikiny. Podpatky nenáviděla už jako drobek. Jen při pohledu na ně jí bolí celé nohy. Takže u ní uvidíte nějaké těžší boty, které uvidíte často u vojáků. S barvami se nějak netrápí, s černou, bílou a modrou se nikdy nic nezkazilo. I když se o vlasy většinou nestará, ráda je nosí hozené dozadu, aby jí nevadily při boji.

Povaha

Stejně jak fyzicky, tak i psychicky Tarryn není žádné ořezávátko. Celé její chování se mění rychlostí zvuku, rozčílit jí dovede sebemenší hloupost a dává to jasně najevo. Nebojí se ukázat svou naštvanost a je ráda, když je po její. Ne, že by se před ostatními nějak naparovala. To je naopak proti její povaze. Na to můžete rovnou zapomenout. Přetvařovat se nehodlá, a i kdyby se o to pokoušel, na jejím kamenném obličeji by to nebylo vidět. Od toho tu ale prostě není. Je to buldozer, který se nezastaví před ničím. Když se totiž do něčeho pustí, je schopná jít přes mrtvoly. K těm mrtvolám jí ale samozřejmě musí někdo dohnat a naštvat jí nehorázným způsobem. Vylije všechny emoce vůči té osobě, které k ní cítí, bez žádných výčitek. A když toho lituje, tak si to nechává pro sebe. Chyby si dovede přiznat, ale málokdy se za ně omlouvá. Chybami se totiž člověk učí a ona je stále člověk. Plus nikdy v životě nechce něčeho litovat. Lítost přímo nenávidí a nerada by to slovo spálila v ohni jejího fotra. Co se ještě týče toho buldozeru, je to tak i v práci. Nemá totiž ráda rozdělané věci a tak kolikrát opravdu do posledních minut pilně pracuje. Chce totiž v klidu usnout, alespoň na těch pár hodin, co jí hlava dovolí.

V kolektivu se často hádá a dává najevo svou nechuť vůči jistým osobám. Hodně často má totiž štěstí na někoho, koho nemůže vystát. Prakticky si nepamatuje, kdy měla nějakou normální konverzaci s někým. Taky to ani nemusí být za ni. Docela ráda si totiž hlídá lidi, kteří ublížili jejím blízkým. Ona je ta kámoška, která vašeho ex zabije, zakope ho a vám akorát zbývá to tančit na jeho hrobě. Ale přestože Tarryn není zrovna někdo, kdo se potřebuje kamarádit s každým, drží se zpátky. Spíše se věnuje něčemu svému. Plus se nechce pořád hádat. Stojí za tím hodně energie a plus si nepotřebuje znepřátelit celý tábor. Odjakživa jí bavil trénink a místo kecání jí spíše uvidíte házet kopí, či střílet z luku. Nebo jí najdete někde zalezlou a snaží se vytvořit nějakou zbraň. Občas ale uvítá společnost a to právě při tréninku. Často pomáhá ostatním sourozencům s tréninkem a tak je občas vyprovokuje k zápasu. Prohra je sice pro ni velice těžká, ale pokud jí někdo zaslouženě porazí, pochválí ho a poplácá ho po rameni. Nebude sice nějak zdlouhavě vyprávět, jak si boj užila, ale ocení ho tichým způsobem. Očekávejte jednu, či dvě věty, pokud bude mít povídající náladu. Jak už bylo řečeno, prohrávat nenávidí a dělá všechno proto, aby se to nikdy nestalo. Pravda je, že život jí naservíroval mnoho porážek, ale díky tomu je mnohem silnější.

I přes svou povahu buldozeru, je to žena svého slova. Svůj slib vždy dodržuje, a pokud ví, že ho nedovede splnit, raději nic neslibuje hned na začátku. Slova jsou pro ni prakticky nic. Činy hýbaly historií. Nejdřív dělej a pak teprve hraj chytrého. Je vynikající vůdce a vždy se snaží vyhovět všem, i když to občas vůbec nejde. Jde hlavně o to, aby z toho každá strana něco měla. Většina táborníků, které poznala v době jejího příchodu, už buď odešla anebo bohužel zemřeli. S těmi se často bavila a teď má problém s tím si najít nové kámoše. Ženskost u ní moc nevyhledávejte, když jde o chování. Svou nevymáchanou pusu otevře, kdy se jí zachce. Málokdo jí zastaví v tom, aby nahlas řekla, co si o někom myslí. Paradoxem je, že její slabinou jsou komplimenty. Nikdy s nimi pořádně neuměla naložit a tak se nedivte, když se na jejích bledých tvářích objeví růžová barva. Když jde o lásku, neví o její pravé funkci. Ty pohádky zná, už jich docela dost přečetla, ale má na ně věřit? Do teď pořádně neví. Když jde o nějaké hrátky, pohlaví jí je ukradené. „Na konec stejně všichni skončíme stejně; jako prach.“: její nejčastější odpověď, když se jí někdo zeptá na vztahy. Protože vyrůstala v ne moc kvalitním prostředí, které se navíc měnilo skoro každý měsíc, není divu, že si rozumí jen s malou porcí lidí. Proto nemá prakticky problémy s adaptací. Plus se jí to hodí ve chvíli, kdy jí někdo chce ublížit. Rozčílit jí můžete, ale ublížit ne. Žádný smutek cítit nebude, to vám garantuji. Bude jen pořádná naštvanost.

minulost

Děvče se narodilo do opravdu povedené rodinky. Její matka byla barmanka v baru motorkářského klubu, který sídlil v Texasu, a nějaký otec? Nikde nikdo. Její matka nepatřila k lidem, kteří by se nějakým způsobem hanbili tím, že spali s každým, kdo jí zrovna zaujal. Tarryn jí to nikdy nedávala za zlé. Byla mladá a chtěla se bavit. Občas si dávala za vinu, že se následně musela starat o další krk. Její matka jí to ale nikdy nedávala za vinu. Měla svou dceru nesmírně ráda a snažila se jí rozmazlovávat, jak to bylo jen možné. Měla ale také řadu tatínků. Ne, nebyli to milenci její matky. Ta, jakmile se narodila její roztomilá dceruška, skončila s užíváním si. Vzala svou novou roli velice vážně a opravdu poctivě. Nemohla si přát lepší matku, než byla právě ona. Kdo se ještě ale on ni staral? Členové gangu, kteří byli prakticky její pokrevní strejdové a dědeček. Tarryn prakticky vyrůstala obklopena muži oblečenými v kůži, kteří jezdili na obrovských a hlasitých mašinách a její jediný ženský článek v jejím životě, tak byla její matka, která se občas taky nechovala jako správná dáma. Musela být trochu drsná a přísná, protože takový hold byl život v takovém prostředí. Ale i toto prostředí se jí snažilo udělat život příjemný a šťastný. Děvče milovalo klub. Vždycky po škole chodila právě tam a mohli jste jí vidět někde v rohu baru, jak do noci píše domácí úkoly. Když už byla zmíněná škola, moc dětí se s ní nebavilo kvůli rodičům, kteří se báli o to, že na ně bude mít nějaký negativní vliv. Kdyby ale jen věděli, že klub se o ni staral daleko lépe, než většina těch rodičů, kteří na ně koukali skrz prsty. Jí ale kamarádi ani nikdy nijak nechyběli v životě. Přestože neměla nikdy problém se s někým bavit, vystačila si opravdu sama. Tyto momenty samoty strávila svou oblíbenou aktivitou, kterou jí naučil její strejda, který opravoval motorky pro klub. V osmi letech děvče dovedlo rozeznat typy šroubováků a různých jiných nástrojů, které se věčně časů povalovaly po dílně. Proto za strejdou chodila vždycky po škole, aby mu pomohla za to, že jí skoro každé ráno vozí do školy. Její matka pracovala dlouhé šichty a byla kolikrát tak unavená, že jí její bratr donutil se vyspat se slovy, že se o malou Tarryn postará. A taky se tak stalo.

 

Její dětství byla prakticky pohádka. Připadala si jako největší rebel, když jí její rodina koupila její první motorku. Sice na ní nemohla jezdit do školy kvůli jejímu nízkému věku, ale což. Vždycky to rozpálila v noci na silnici, která byla v tu dobu prázdná. Milovala tu svobodu. A když jste ještě k tomu přidali sezení u opravy nějakého auta anebo motorky, tak byla v sedmém nebi. Pokud jí to nešlo opravit, tak jí to akorát nakoplo. Zkrátka zbožňovala svůj netradiční život. Tahle idylka se ale jednoho dne pokazila. V jejích třinácti letech se to ale začalo zhoršovat a mohl za to jeden z nových členů gangu. Byl o něco mladší, než její strejdové, ale stále byl o víc jak patnáct let starší. Toto lidské monstrum se jí vplížilo do života bez toho, aby jí došlo hned na začátku, co je to za člověka. Její dědeček, který gang řídil, Waltera přijal z toho důvodu, že mu pomohl dostat se z basy. Šlo o nešťastnou náhodu, protože i když její děda nebyl žádný svatoušek, neznásilnil a nezavraždil dvě mladé holky. Policajti to na něj hodili jen z toho důvodu, že u toho údajně měl být. Tento jeho zachránce doložil to, že její děda byl v době události mimo město, kdy zařizoval papíry na motorku, kterou Tarryn akorát opravovala. Bála se o dědečka a musela tohoto zachránce obejmout za to, že ho zachránil před neštěstím. Pak ale tento muž začal ukazovat mladé holčině svou pravou tvář. Postupně, aby jí nevyděsil hned na začátku. Walter často chodil za ní v momentech, kdy byla sama v dílně anebo v baru, když se jí nemohla věnovat její máma. Šel na ní opravdu fikaně. Začalo to jemnými dotyky, něžnými slůvky, na což nebyla Tarryn zvyklá od cizích lidí. Nebrala ale na to nějakou váhu. Odůvodnila si to tím, že třeba takový je. Plus nechtěla být neslušná k člověku, který pomohl jejímu dědovi. Toto jemné zacházení trvalo zhruba tři měsíce. Poté se hranice posunula dál nevhodným osaháváním. Jeho slova byla ale stále milá a tak děvče mu ještě stále věřilo. Bylo jí to sice nepříjemné, ale přeci něco vydrží. Není to nějaká slečinka. Ale toto osahávání přestalo být akceptovatelné v momentě, kdy začal mít nevkusné komentáře, kterým Tarryn ze začátku nerozuměla. Docházelo jí, o co mu jde, ale stále netušila, co s tím vším má dělat. Nechtěla si přiznat, že se bojí. Plus, nic hrozného zatím neudělal. Jenže jí nedocházelo to, že sebou začala škubat před jakýmkoliv dotykem, který nebyl jeho. Její matka se začala o ni trochu bát, protože děvče často akceptovalo objetí a pusy na čelo. Teď se jim snažila vyhýbat. Její slova ale byla o něco milejší a skoro to vypadalo, že se snaží dohnat slova, která do té doby chtěla říct. Nikdy nebyla ten, co se lidem svěřoval, ale zase ukazovala emoce tělem. Držela člověka za ruku, pohladila ho po ramenu anebo se ho snažilo obejmout. Neusmívalo se, ale její oči to dělaly za ní. Tohle všechno jakoby utichlo. Něco bylo špatně a nikdo netušil, co to mohlo být.

 

Walter se asi po půl roce těchto prasečin rozhodl dojít k tomu, proč to vůbec dělal. Přišel za dívkou, která se radovala z toho, že opravila starý typ motorky. Její kamenná ušpiněná tvář se usmívala, zatímco poslouchala zvuk běhajícího motoru. Odhodila nářadí, které měla v ten moment v ruce, hadrem si otřela všechnu špínu a zvedla se, aby mohla jít novinku jejím strejdům. Chtěla otevřít dveře od dílny, ale ty se nechtěly otevřít. Byly zamčené a klíče, které dala na jejich obvyklé místo, tam nebyly. Byla tam zamčená. Nijak jí to ale nevyvodilo z míry. Sáhla do kapsy od pracovních kalhot, aby zavolala její matce, aby jí otevřela. Jenže její mobil u sebe taky neměla. „Hledáš tohle?“ ozvalo se za ní. Místnost byla v tu ránu o několik stupňů chladnější. Polkla a pomalu se otočila. Walter s jeho „milým“ úsměvem se na ní koukal stylem, který ještě neznala. V ruce držel jak klíče, tak její mobil. Jak jí to mohl takto všechno sebrat bez toho, aby si toho všimla? Tarryn nedovedla vůbec vypípnout. Už nějakou dobu si připadala kolem něj divně, ale tentokrát se její strach vyloženě dovedl krájet. Aby mu odpověděla, tak přikývla. Úsměv, který předtím na tváři měla, jakoby tam vůbec nebyl. Její tvář byla znovu kamenná. „Víš, už mě nebaví čekat.“ řekl, zatímco položil její věci daleko od ní. Kdyby mohla, tak by se proto rozběhla, jenže stála jako přikovaná, zatímco on se k ní pomalu blížil. Připadala si jako jeho kořist. V ten moment jí zcela došla závažnost situace, tohle celé divadlo. V momentě, kdy se k ní zcela přiblížila, snažila se mu proklouznout pro její mobil a alespoň vytočit mámino číslo, aby jí zkusila najít. Už se jí situace přestala líbit, nemohla jí kontrolovat. „Buď hodná, jakos byla doteď.“ byla poslední věc, co jí řekl. Tarryn netušila, co se v ten moment stalo. Jeho ruce a pusa byly všude. Nebránila se, jen tam bezmocně ležela a snažila se nebrečet. Říkala si, že to bude poté rychlejší. Ať udělá to, co chce a pak jí nechá být. Byla ale zachráněna jejím dědečkem, který akorát otevřel dílnu. Věděl, že jeho vnučka byla uvnitř a chtěl jí zkontrolovat. Slyšel totiž motor, který stále šel a měl stejně velkou radost, jako ona předtím. Pak vše proběhlo rychlostí blesku. Řev, pláč, krev a zima. Děvče se sbalilo do klubíčka a tiše se modlilo, aby to všechno skončilo. Ani si pořádně nevšimla, že má záchvat. V tom k ní přiběhla její matka, která jí obmotala její bundou, která tam ležela, a snažila se dostat svou holčičku z toho transu. Tarryn si z toho moc nepamatuje, ale poslední vzpomínka z toho dne byla, že koukala na svou matku se slzami v očích a prosila jí o odpuštění, že jí nic neřekla.

 

Děvče od té doby žilo v těžkých depresích a bálo se. Přestala důvěřovat lidem, kteří nebyli členové gangu. Její obvykle sebevědomé ruce se třásly a nemohly přestat. Její oči vždy pátraly po jakémkoliv východu. Brala těžké prášky, aby se mohla vůbec trochu vyspat. Chodila k psychiatrovi a psycholožce, aby jí dovedli rozmluvit. Rok existovalo jen tělo a duše jakoby někam utekla. Do školy vůbec nemohla chodit a byl zázrak, že zvládala individuální vzdělávání. Tarryn takto asi jedenkrát prosila její matku, ať jí zabije. Ty dlouhé hnusné měsíce na ní dopadli a těžce se z toho dostávala. Prakticky se z toho dostává doteď. Děvče po nějakém roce a půl se zase dovedlo dostat na nohy bez toho, aby se bála každého člověka, co neznala. Pořád jim ale nedůvěřovala a uzavřela se do sebe ještě více, než předtím. Deprese se k ní pořád vracely a tak se ponořila do oprav všeho, co přišlo do dílny. Ze strachu, že znovu skončí na dnu, se začala zaměstnávat školou anebo opravami. A když už nic nebylo k opravě, našla si nějakou kravinu a tu postavila, pokud to bylo vůbec možné. Věděla ale, že takto to nemůže jít dál. Utrápila by se. Psycholožka jí takto poradila nějakou fyzickou aktivitu. Takže od té doby boxovala a snažila se i o kickbox.

 

V patnácti letech se jí do života ale přibral první kamarád, kterého si udělala netradičním způsobem. Jednou v noci si takto jezdila na své motorce, aby se trochu unavila před spaním. Koukala před sebe, aby náhodou někoho nepřejela, i když v to silně doufala. Ale i přes tuto její náležitou opatrnost si nevšimla rohatého chlapce, který jí zastavil uprostřed cesty. „Jsi normální?!“ vyjela na něj, když zastavila a sundala si helmu. Klučina se na ní ale usmál a řekl, že jí hledal. Chvilku na něj jen nechápavě zírala, protože jí nikdy nikdo nehledal. Plus jeho nikdy v životě neviděla. Zamrkala zmatečně a zeptala se ho, co jí chtěl. Když jí vysvětlil, proč jí hledal a co chtěl, Tarryn si povzdechla. Že by si vzala o jeden prášek navíc a teď měla halucinace? Když jí ale začal povídat o jejím možném otci, hned ho zarazila. Ona měla jen matku, strejdy a dědečka. Nikoho jiného v životě nechtěla a nechce. S touto větou si nandala svou helmu a vyrazila zpět domů, kde na ní čekala matka s večeří. Žďoubala do jídla, které jí obvykle chutnalo, a její matka se hned začala bát, jestli se něco neděje. „Mami, kde je táta?“ zeptala se jí a skoro jakoby to čekala, její matka si povzdechla. Přišlo to a musela s pravdou ven. Vysvětlila jí, že její otec nebyl úplně normální člověk. Šla na Tarryn až moc opatrně, takže ta si začala nalhávat, jestli náhodou není z nějaké mafie či co. Než se jí ale něco takového usadilo v hlavě, její matka vyložila karty na stůl a děvče vykulilo oči. Takže ten rohatý cápek měl pravdu. Když mamince řekla o klučinovi, starší žena měla menší záchvat z toho, aby ještě byl poblíž. Jakoby tam snad celou dobu, někdo zazvonil na zvonek. Ženy se na sebe koukly a Tarryn šla nejistě ke dveřím, aby se koukla, kdo to je. Roháč byl zpátky a tak mu otevřela dveře. Ten se na ní stejně mile usmíval a zeptal se jí „Tak už mi věříš?“ Věřila anebo ne, bylo nebezpečné, aby se doma ještě zdržovala. Mohlo přijít cokoliv a nechtěla, aby její rodina trpěla. Se slibem, že si budou psát, sebrala všechny potřebné věci, rozloučila se s rodinou a se satyrem za sebou nastartovala motorku, vydávajíc se na dlouhou cestu. Než sjeli na dálnici, otočila se na svého společníka s otázkou „Jak se vůbec jmenuješ?“ „Tysyc!“Cesta byla poměrně vtipná, protože se ptala svého nového přítele, jak dlouho se tam vůbec jede. Když na ní satyr vybalil, že cesta trvá něco kolem 25 hodin, řekla si, jestli to není nějak málo. Jenže pak jí docházelo to, že nesmí jet celý den v kuse a navíc si musela dávat pozor na to, aby jí nezastavila policie. Protože pak by sakra musela pěkně vysvětlovat to, proč patnáctiletá řídí. Jezdila proto spíše po menších městech přes den a v noci jela na dálnici. Cesta takto trvala asi tři dny, kdy v poledních hodinách zastavili u hlavní brány.

 

Na tábor samotný si nikdy pořádně nestěžovala. Sice občas neměla náladu na děcka od Herma, ale s tím nemohla nic udělat. Tysyc jí vzal pod svá křídla do těch začátků a ve volných chvílích jí ukazoval okolí tábora, jeho ostatní kamarády a i některý jiný táborníky, aby se necítila úplně sama. Dovedl jí i do kovárny, která jí asi nejvíce zaujala a požádala tehdejšího vedoucího srubu, zda tam nemůže s nimi trávit čas. Po jeho dovolení se tam producírovala pořád a nikoho nepřekvapilo, když o dva roky později se k ní hlásil její božský otec. Na jednu stranu byla ráda, že konečně po dlouhé době věděla, kdo je její otec, a pak konečně mohla odejít z toho bláznivého Hermova srubu. K její nynější pozici byla zvolena. Trávila totiž v dílně hodně času a snažila se pomáhat s opravami po celém táboře. Předešlí vedoucí totiž odešel a potřebovali někoho na jeho místo. Tak proč nezvolit Tarryn,? Takže po sedmi letech v táboře z ní konečně něco bylo a pořád stále je. Na této pozici setrvává dodnes.

Zajímavosti

  • Protože k členství v jejím klubu bylo potřeba tetování, nechala si vytetovat těsně před odchodem kočku, kterou má na levém kotníku. Druhé tetování už musela mít ve třinácti letech. To má na pravé ruce, které končí u loktu. Toto tetování se každým rokem zvětšovalo podle toho, jak pracovala pro klub.

  • Opravuje vozidla, které jsou ve vlastnictví tábora, a motorky táborníků. Teď se k tomu snaží sestavit ještě jednu motorku na vlastní pěst a už má kostru pro jedno auto.

  • Má svou vlastní motorku, ale protože nikde dlouho nebyla, je spíš taková na okrasu.

  • Přestože si velmi dobře vede s mečem a štítem, boj nechává stranou a radši zůstává v kovárně, kde může pro někoho zkušenějšího dělat zbraně, protože ty jsou zapotřebí taky.

  • Kvůli incidentům z dětství a tréninku v táboře, při náhlém doteku či hlasitém zvuku sebou škubne. Taky se může stát, že se škubnutím přijde rána se vším, co má při ruce, či její samotná pěst.

  • Trpí nočními murami a denně proto naspí ani ne čtyři hodiny.

  •  I přesto, že udělala velký pokrok s jejím zdravím, stále ještě musí brát prášky na spaní, které jí posílala matka každý měsíc s dopisem.

  • Příchod do Tábora:  Červen 2011, určena prosinec 2013

Schopnosti

BLACKSMITH

  • Znalost kovářského řemesla (pasivní)

  • Ovládání chladných zbraní na základní úrovni (pasivní)

  • Schopnost určit ideální zbraň pro jiného (aktivní)

  • Opravování zbraní v nehostinných podmínkách (aktivní)

  • Tvarování kovů dle libosti (aktivní)

  • Schopnost ukovat speciální zbraň se schopnostmi (aktivní)

5 A.png

GEOKINESIS

  • ​Vytváření trhlin při negativních emocích (pasivní)

  • Vyhledávání kovů a rud (pasivní)

  • Schopnost pohybovat zemí v malém až středním rozsahu (aktivní)

  • Manipulace se zemí (aktivní)

  • Vytváření a způsobování zemětřesení (aktivní)

  • Absolutní kontrola nad magmatem a lávou, schopnost vyvolat vulkán i v moři nebo oceánu (aktivní)

0 A.png

PYROKINESIS

  • Vyšší tělesná teplota (pasivní)

  • Odolnost vůči ohni a popáleninám (pasivní)

  • Absorbování plamenů k navýšení fyzické síly (aktivní)

  • Vydechování ohně (aktivní)

  • Přivolávání ohně, manipulace a tvarování (aktivní)

  • Vytváření ohnivé vlny (aktivní)

3 A.png

TECHNOKINESIS

  • Schopnost porozumět fungování strojů (pasivní)

  • Porozumění technickým nákresům a jejich vytváření (pasivní)

  • Vytváření jednodušších mechanismů a pastí (aktivní)

  • Vytváření složitých mechanismů a strojů (aktivní)

  • Ovládání kovu (aktivní)

  • Vdechnutí života strojům (aktivní)

1 A.png

Inventář

Bez odměny - kovárna.png

-

Bez odměny - vetešnictví.png

-

tarryn-dvojitý meč.png

Dvojitý meč

Polobůh nevlastní žádný předmět z kovárny.

Polobůh nevlastní žádný předmět z vetešnictví.

Dar od Héfaista během finální bitvy. Masivní meč disponuje dvěma hranatými ostřími na každým konci. Jedno ostří je z božského bronzu, druhé ze stříbra. Snadno rozsekne nepřítelův štít vejpůl či protivníkovo tělo. Oba konce meče se také dokáží rozžhavit Héfaistovým ohněm a protivníka nepěkně popálit. Meč je spíše vhodný na boj zblízka, vrhá se s ním špatně. 

Poslední bitva
123 - bez ocenění 2.png
123 - bez ocenění 2.png
123 - bez ocenění 2.png
123 - bez ocenění 2.png
123 - bez ocenění 2.png
123 - bez ocenění 2.png
123 - bez ocenění 2.png
bottom of page