O Lindsay Davenportové se toho mohlo říct mnoho. Byla oslnivě krásná, nesobecká a nikdy neukazovala před lidmi smutek. Jenom jedna její vlastnost byla trnem v oku lidí, kteří se s ní stýkali, a to její nezodpovědnost. Už bylo prakticky zvykem, že se na několik dní kamsi vypařila a nedala o sobě nic vědět. Kde byla, s kým...to nikdo nikdy nevěděl. Byla dost chytrá na to, aby po sobě dokázala zamést stopy, takže ani soukromí detektivové najatí jejími rodiči nic nezjistili. Postupem času se její tajné výlety začali protahovat na celé týdny a jednou se domů už nevrátila definitivně. Její rodiče byli z jejího zmizení velmi zarmoucení, ale dalo by se říct, že je to nepřekvapovalo. Lindsay nechtěla být nikdy středem pozornosti jiných a už vůbec ne bulváru. Jakožto jediná dědička vinařského impéria byla pod drobnohledem všech a všude. Takový nátlak špatně snášela a jednoho dne to prostě nevydržela. Opravdový šok nastal až ve chvíli, kdy o několik měsíců později u dveří sídla v Californii panu a paní Davenportovým někdo nechal balíček. Uvnitř bylo teprve několika denní miminko a vzkaz, který byl psán rukopisem jejich dcery. Žádala je, aby se o něj postarali a ji se už nikdy nepokoušeli vyhledat.  

​

Pan a paní Davenportovi se snažili vyhovět přání jejich dcery, jak jen mohli. Dítě pojmenovali Victor a přijali ho pod svá ochranná křídla. Jak chlapec rostl, až bolestně jim připomínal svou matku. Vychovávali ho pevnou rukou, ale nikdy se k němu nezachovali zle. Naštěstí si už v raném věku zvyknul na větší množství lidí, takže se jim nikdy nestranil a pozornost měl vcelku rád. Svůj čas rád trávil venku, v zahradách nebo vinicích, ale nedělalo mu problém poslouchat dlouhé přednášky, které ho měli připravit na to, že jednoho dne bude rodinný podnik vést právě on. Krátce před šestnáctými narozeninami se ho rozhodli poslat na internátní školu, kde by dostal patřičné vzděláni a sám si získal nějaké kontakty.  

Prvních pár týdnů bylo pro Victora v New Yorku obtížných, ale už si pomalu začal zvykat na školní rozvrh i látku. Už stihnul navštívit i pár uvítacích večírků starších studentů nebo prozkoumat nejzajímavější bary v okolí, ale pořád se nějak nemohl uvolnit. Od okamžiku, kdy přijel do New Yorku, měl pocit, že ho něco sleduje. Před pár dny se dokonce vzpudil v nějaké postranní uličce, to by pro něj nebylo až tak nezvyklé, ale po rameni se mu táhla podlouhlá řezná rána, která se mu hojila ještě několik dní. Z té noci si vůbec nic nepamatoval, což u něj bylo trochu zvláštní, ale raději po tom nepátral nijak zvlášť do hloubky. Některé věci je lepší nevědět, říkával vždycky jeho děda. 

Bylo už dost pozdě večer, nebo spíš hodně brzy ráno, když Victor procházel menším parčíkem na Long Islandu. Za světla by to bylo hezké místo, ale uprostřed noci už tak krásně nevypadalo, pomyslel si. Zrychlil tempo své chůze, aby se trošičku prohřál. Podzim měl už to nejlepší letos za sebou, takže bylo poznat, že zima už klepe na dveře.  Zastavil těsně před tím, než mohl spadnout do kanalizační díry v zemi, které chyběl poklop a která měla asi metr a půl v průměru. Z prvotního zaskočení ho vyvedlo to, že za sebou uslyšel pomalé hadí zasyčení. Otočil se čelem k původci zvuku a dalo mu práci nevyjeknout. Obří had dlouhý asi deset metrů se kolem něj s dalším tichým zasyčením líně proplazil. Victorovi by se v té chvíli krve nedořezal, a tak raději zvolil strategii okamžitého ústupu. Po zpětném přezkoumání mu to přišlo jako velmi hloupý postup, ale jak se snažil rychle ustoupit z dosahu hada, nevšimnul si jednoho nešikovně nastaveného kořenu, zakopl o něj a spadnul přímo do hromádky suchého spadaného listí. Ten zvuk samozřejmě přitáhnul hadovu pozornost, ale účinky blížící se zimy si na něm vybraly svou daň.  Victor využil pomalejšího reagování hada a vzal nohy na ramena. Tentokrát už si dal pozor na cestu a běžel dál a dál. Už byl dost daleko a byl si téměř jistý, že ho had nesleduje, takže začal věnovat pozornost svému okolí. Nikde neviděl žádný ukazatel a okolí vůbec neznal. Na Long Island se ten večer vydal náhodou s jedním spolužákem, ale ten se později večer někam vytratil a nechal Victora na pospas neznámého území s chatrným návodem, jak se dostat zpátky do města. Což mu v tuhle chvíli bylo naprosto k ničemu, protože kolem něj byly jenom stromy a nějaká vyšlapaná pěšinka. Po jakýchkoliv známkách civilizace ani stopy. Rozhodl se proto pokračovat dál po pěšině, doufajíc, že nenarazí na něco ještě horšího, než byl ten plaz. Stromy začaly řídnout a první paprsky slunce začaly dopadat na zemský povrch ve chvíli, kdy Victor spatřil kamennou hlavní bránu. Po chvilce zírání na nápis, který ho vybízel ke vstupu, si ho všimla hlídka a ta ho přivedla do tábora. Victor s nimi šel dobrovolně, protože si tehdy bláhově myslel, že potrhlejší už to být nemůže.