Zachary Ashton

24 let | Nemesis | Instruktor || Bloo

Awake and AliveSkillet

Vzhled

Asi není těžké odhadnout, že Zach zaujme dívky na první pohled, protože rozhodně nevypadá špatně, a dokonce to o sobě i ví. Ovšem většinou to zase rychle pokazí tím, že otevře pusu. To je ale jiný příběh. Má atletickou postavu, na které se za dobu jeho pobytu v Táboře vytvarovali a objevili i svaly, protože by musel něco dělat hodně špatně, aby tomu tak nebylo. Výškově sice nepokoří nějaké výškové rekordy, ani v Táboře, ani mimo něj, protože se svými sto osmdesáti pěti centimetry dosahuje tak někde kolem obvyklého průměru. Navíc se vždycky snažil udržet v kondici, a hlavně dávat pozor na svoje vlastní zdraví. Nějaké zadýchání při dlouhém běhu nebo problém zvednout o něco těžší činku nebo snad těžší zbraň u něj zaznamenáte jen těžko.

Dříve si udržoval víc chlapecký vzhled, který teď poničil tím, že si nechal narůst vousy. Nemá žádný hustý a dlouhý plnovous, ale většinou je nechává jen do délky jednoho maximálně dvou centimetrů. Lemují mu čelist a má z nich menší bradku a knírek. Obecně jsou o odstín světlejší než jeho vlasy a sem tam dokonce najdete i nějaký nazrzlý, protože pigmentu neporučíte. Vlasy má tmavě hnědé a rozhodně nepatří k těm mužům, kteří si nechávají vlasy více narůst. U něj se nikdy nestane, že by mu padaly vlasy do očí, protože takové délky nikdy nedosáhnou. PO stranách má vlasy kratší, zatímco na vrchu hlavy jsou o něco delší a většinou si je i upraví poté, co vyleze z postele a vyrazí vstříc celému dni v Táboře. Ovšem asi nejvýraznější v jeho tváři jsou jeho oči, které jsou uhrančivě modré. Často ale mění odstín podle toho, pod jakým světlem se zrovna nachází. Někdy jsou více do studených odstínů, někdy vypadají jako rozbouřené moře a jindy zase jako prosluněná zátoka. Navíc právě v nich většinou zahlédnete tu šibalskou jiskru, která dává najevo, že vás může čekat nějaké pošťuchování nebo rýpání z jeho strany. To často doplňuje ještě pobaveným polovičatým úsměvem, který vás asi brzy začne iritovat, pokud patříte k těm, kteří se snáze vytočí.

Jeho šatník nebude zrovna místem, které by se líbilo dívkám, které si potrpí na módu nebo eleganci. K oběma těmto slovům má Zachův vkus asi stejně blízko jako Zeus k věrnosti. V jeho šatníku převládá a vždycky převládala praktičnost. Raději se spolehne na volnější oblečení, které mu nebude překážet v pohybu, protože už se naučil, že boj může přijít kdykoli. I ve chvílích, kdy ho čekáte nejméně. Pokud jde o odstíny, tak najdete povětšinou nějaké tmavší barvy. Sem tam se objeví i nějaké barevnější kousky, ale povětšinou se jedná o trička nebo mikiny. V případě bot jsou to převážně nějaké sportovní nebo kožené boty, pokud vyráží někam do terénu nebo i mimo Tábor a je lepší mít pevnější obuv. Na spodu jeho skříně ale najdete i „lepší“ oblečení, které má ale svůj specifický účel, a to jsou návštěvy jeho matky mimo Tábor. Tam si v teplácích nebo kapsáčích jen tak nenakráčí, aby mu matka hned nevyhubovala, jak se to obléká a že takhle oblečený si dívku jen těžko najde.

Jeho pobyt v Táboře se na něm logicky podepsal, a to nejen v tom dobrém nebo po psychické stránce, ale i po fyzické. Asi nejzávažnějším zraněním, které schytal a má následky do dnešních dní je roztříštěný kotník, který mu způsobila nějaká nestvůra během útoku Nyx na Tábor. Léčba byla dlouhá, ale nakonec to dopadlo dle možností dobře. Na jeho chůzi to ve většině případů není znát, ovšem pokud je špatný den, prudké změny počasí nebo něco podobného, tak se může stát, že ho uvidíte kulhat nebo jeho levou nohu nějak šetřit. Další památkou jsou tři souběžné jizvy na pravém předloktí, která se mu táhne od lokte až k prstům, které získal od harpyje. Pak má také na rukách menší jizvičky od toho, jak se sám kdysi učil s noži a dýkami, se kterými teď učí mladší táborníky.

Povaha

Podle jeho chování byste občas neřekli, že by měl být tím, kdo trénuje mladé polobohy a má je připravovat na život mimo Tábor. Ne, že by nedbal na svoje povinnosti a zanedbával instruktáže nebo mu bylo jedno, co si z jeho lekcí táborníci odnesou, ale spíše tím, že ve většině svého volného času škádlí všechny, kteří jsou kolem něj a neutečou dostatečně rychle. Tedy, někdo by to taky mohl naštvat jako „štvaní“ všech okolo něj, ale to mu nepřijde jako relevantní názor, tudíž si tomu říká tak, jak se to zamlouvá jemu. Každý má právo na vlastní názor, ale on ho přece nemusí přebírat, i kdyby byl nedej bohům většinový. Zkrátka pokud uvidí příležitost a bude mít chuť, tak si do vás rýpne a upřímně nedělá rozdíl mezi táborníky, vedoucími srubu, instruktory nebo vedením. Alespoň to by se mu mohlo připsat k dobru. Tedy svého chování ušetří alespoň mladší táborníky, kteří bývají často citlivější a mohlo by je to ranit víc, než by bylo potřeba. V čem ale takové výjimky nedělá, je jeho vlastní spravedlnost. Ne, že by to bylo u instruktora úplně vhodné, ale k synovi Nemesis se to i docela hodí. Zkrátka občas bere spravedlnost do vlastních rukou, pokud vidí, že se dle jeho názoru někde děje nebo stalo něco špatného. Občas původci takové situace oplatí podobnou mincí nebo nějakým neškodným až dětinským žertíkem, ovšem občas to bývá i horší. Určitým plusem pro táborníky ve chvíli, kdy je chytí při nějaké nepravosti on, může být to, že je třeba nenahlásí vedení nebo jim nenapaří nějaký trest na první dobrou, ale zase můžou čekat, že nějaká odveta přijde. Větší, či menší. Dříve nebo později. Dává si ale dobrý pozor na to, aby nikoho trvale nezranil. Ne, že by za tenhle přístup od vedení dostával zrovna pochvaly, ale zatím mu nikdo nepředestřel dostatečné argumenty, aby s tím trvale přestal. Dostat pěstí do nosu a mít ho zlomený, totiž není ani argument.

Už z tohohle popisu je asi jasné, že Zach rozhodně nepatří k nějakým šedým myškám, které by se stranily společnosti a pokud to jasné není, tak to hezky uvedeme na pravou míru. Sice netouží být za každou cenu středem pozornosti, ale rozhodně není z těch, kdo by se v takovou chvíli styděli, nebo se snažili někam schovat. On nahodí nějaký vtípek nebo poznámku a vesele se s tím sžije. Komunikace a vycházení s jeho okolím mu taky nečiní problém, pokud jste ho tedy něčím nenaštvali nebo si nevysloužili nějakým způsobem to, že vás nemá rád. Někdy to může být větší prohřešek, někdy menší. Tedy neznamená to, že by na vás byl prvoplánově nepříjemný nebo hnusný, ale bude se vám zkrátka vyhýbat a rozhodně od něj nečekejte nějakou touhu po konverzaci s vaší osobou. Pokud jste se ale nezapsali na jeho black list, tak rozhodně patří k těm, kdo nezkazí žádnou zábavu a občas přimhouří oči i nad tím, když je to proti pravidlům, pokud tedy ví, že se tím nezpůsobí velký problém, nebo to neskončí nějakým zraněním. To už se pak o hlas hlásí jeho zodpovědnější instruktorská část, která vám řádně vysvětlí, že některé věci už jsou zkrátka příliš. Jeho způsob konverzace je takový, že nemá problém vás popichovat, ale klidně dojde až k tomu, že se vám bude smát do obličeje. Nutno říct, že nemá problém s tím, se pobavit i na svůj vlastní účet, a dokud ví, že je to všechno ve srandě, tak nemá problém. Ovšem problém mívají ti, se kterými mluví, protože co si budeme povídat, ne všichni dokážou takovýhle způsob komunikace ustát, takže to občas končí hádkou, u těch agresivnějších jedinců možná i rvačkou, pokud si troufnou.

Ovšem kdyby nevěděl, kdy má částečně přepnout do zodpovědného módu, asi by post instruktora nikdy nezískal. Nějakou dobu trvalo, než si tuhle dovednost osvojil, ale pracoval na ní celý svůj pobyt v Táboře. Umět rozeznat určité hranice, jak už obecné, tak u jednotlivých lidí. I tak ale vždycky říká, že je komunikace důležitá. Když máte s jeho chováním opravdu velký problém, tedy co se jeho rýpání týká, tak není nic snazšího než mu to sdělit. Jistě, někdy to ignoruje, ale většinou se snaží to respektovat. Nehledě na to, že pořád sem tam musí působit jako autorita a asi těžko někomu vyčiníte tím, že do něj budete jen rýpat. Z toho si poučení vezme asi jen těžko. Sice se rád utěšuje myšlenkou, že se táborníci poučí i z jeho menších naschválů a rádoby trestů, ale u některých to zkrátka nefunguje. Tam je potřeba, aby nastoupil spíš hlas rozumu a ta autorita, kterou si Zach většinou schovává pro ty vzácnější chvíle, kdy mu přijde, že je potřeba. Instruktáže, táborové aktivity nebo i výpravy či udělování trestů. Na instruktážích kupříkladu sem tam pronese nějakou kousavou poznámku, ale většinu času se snaží být profesionální, aby předal táborníkům maximum znalostí a dovedností, které může. Přece jen od toho v Táboře je.

Zach na první pohled působí jako kliďas, málo co ho rozhází a může působit, že je až splachovací, ovšem to je jen maska, kterou má, i když je z velké části pravdivá. Není někdo, kdo by se snadno vytočil, raději řeší věci s chladnou a klidnou hlavou, protože vzteklý by něco vyřešil jen těžko, a ještě by mohl dostat nakládačku. Jeho klidný výraz ale neznamená, že by všechno hned zapomenul a odpustil. Stejně jako si někdo pamatuje celé album svojí oblíbené kapely nebo všechny vtipné hlášky ze seriálu, on si pamatuje všemožné malé i velké nespravedlnosti a prohřešky, ať už byly potrestány nebo nikoliv. V podstatě je taková chodící knížka s černými puntíky, které sbírá každá táborník během svého pobytu. Sem tam se tedy vždycky rozhodne daným osobám připomenout, že by měli svoje chování změnit. Někdy je to lehké popostrčení, někdy pořádný kopanec. Nedělá to ale ze škodolibé radosti, jak by se možná mohlo zdát, zkrátka chce, aby se každý choval správně. V mezích jeho vlastních norem a možností.

minulost

Kupodivu Zach vyrůstal v kompletní rodině, ačkoliv ne vždycky tomu tak bylo. Jenže to je část života, kterou si on sám nepamatuje, i když si je jí logicky vědom. Po jeho narození jeho biologická matka zmizela a on tak zůstal na krku jen otci. Ten ale očividně nebyl připravený na takovou zodpovědnost a dal syna k adopci. Navíc si vybral dokonalé místo, protože v Las Vegas se očividně nikdo moc nepídil po tom, co bylo důvodem odložení dítěte. Hlavně, že bylo zdravé. Tak se malý Zach dostal do kojeneckého ústavu, odkud si ho ještě jako batole adoptoval mladý manželský pár, který se pral s tím, aby mohli mít vlastní dítě a doufali, že alespoň to adoptované jim dá možnost být rodiči. Ti mu také dali jeho jméno a z ústavu si odnesl datum narození, který mu určili na základě odhadu lékařů. Oba jeho adoptivní rodiče pracovali v nočním baru, kterých je v Las Vegas jako hub po dešti. Sue byla barová zpěvačka a sem tam zaskakovala i jako barmanka a Max byl bodyguard a po večerech si přivydělával jako vyhazovač. Žádná výjimečná zaměstnání.

Zachary ale nezůstal jedináčkem příliš dlouho. V jeho třech letech se narodila Ariel. Jeho malá nevlastní sestřička, kterou zbožňoval a staral se o ní. Někoho by mohlo napadnout, že Zach bude po narození biologické dcery svými rodiči odstrčen do pozadí, ale naštěstí se nic takového nestalo. Pořád dostával náležitou pozornost, ačkoliv se více pozornosti upíralo na malou holčičku, která jí potřebovala více. Zvlášť když od malička byla náchylnější k nemocím a více se to začalo projevovat kolem jejích tří let. V té době začal Zach kvůli svojí hyperaktivitě chodit na hodiny sebeobrany a kickboxu. Zaprvé to trochu sráželo jeho hyperaktivitu a zadruhé jeho rodiče alespoň měli jistotu, že umí základy sebeobrany, což se může hodit vždycky. Takže pokud nebyl ve škole, tak byl na nějakém tréninku. Pak se do jeho pravidelného programu dostalo ještě navštěvování nemocnice. Jeho malé sestřičce byl totiž v jeho devíti letech diagnostikován Ewingův syndrom. Agresivní rakovina kostí, která sice byla diagnostikována dost brzy, ale úmrtnost u téhle nemoci byla vysoká. Sice si Zach něco takového nechtěl ani představovat, ale na svojí sestřičce postupně pozoroval, jak slábne a je jí hůř. Viděl svojí malou sestřičku po chemoterapiích, radioterapiích, na které docházela do nemocnice, a dokonce celá rodina podstoupila testy na to, zda by nemohli darovat štěp. Nikdo z nich ale nebyl kompatibilní. U Zacha to nebylo tak překvapivé, zatímco jeho rodiče z toho byli hodně špatní.

Ve chvíli, kdy Ariel trvale hospitalizovali v nemocnici, tak u ní trávil hodně času. Chodil za ní každý den. Někdy kvůli tomu utekl ze školy a někdy zase nedorazil na trénink. Jeho rodiče to nevídali rádi, ale ve škole ho nakonec vždycky omluvili a na tréninku taky. Zach tak často trávil hodiny se svojí malou sestřičkou v nemocnici, což způsobovalo, že ten pach dezinfekce a obecně pach nemocnice mu začal lézt na nervy. Navíc rodiče neměli často tolik příležitostí a času, protože bylo potřeba pokrýt náklady na léčbu, což bylo v rámci jejich zaměstnání složitější, než byli ochotni si přiznat. V podstatě čtyři roky pendloval mezi školou a tréninky, když už se tam rozhodl jít, a nemocnicí. Doma v podstatě jen přespával. Úkoly, když už je dělal, dělal společně s Ariel, která ho často posílala domů, aby si odpočinul. Tak trochu jí podezříval, že to bylo spíš kvůli tomu, že nechtěla, aby viděl, že je jí neustále hůř a trpí. Jenže Zach vždycky odmítal a ujišťoval jí, že se nemusí tvářit tak silně, že to zvládne. Ona i on.

Tahle část jeho života skončila, když mu bylo třináct. Jeho sestřička podlehla nemoci ve svých deseti letech. Právě tohle odstartovalo jeho složitější období. Stáhl se více do sebe a držel si od lidí odstup. Dokonce i od vlastních rodičů, kteří sice truchlili také, ale spíš asi potřebovali svoje druhé dítě, aby jim bylo na blízku. Zach místo toho ale utíkal na tréninky a do školy. Když byl doma, zavíral se v pokoji a chtěl být sám. Přesně tohle období trvalo kolem dvou let. Pak bylo ne zrovna jemně přerušeno událostí, která asi čeká na každého poloboha někde za rohem. Napadení nestvůrou. V jeho případě se jednalo o setkání s Empúsou. Ta nejspíš vůbec nešla po něm, ale spíš se on nachomýtl ve špatný čas na špatném místě. K jeho štěstí z toho bylo spíš náhodné setkání, kdy uviděl bestii v méně rušné ulici, která se na něj podívala, ale to už Zach bral nohy na ramena a utíkal směrem za svými rodiči skrz lasvegaské ulice, ve kterých se už vyznal a možná i tak způsobil, že se Empúse ztratil. Když vyděšený a udýchaný vběhl do baru, kde pracovali jeho rodiče a na jejich otázku, co se děje, ze sebe začal všechno sypat páté přes deváté. Takže zmatené výrazy jeho rodičů byli jistě na místě. Určitý kus štěstí byl, že právě tu noc tam byl otcův kolega, který byl stejně jako Zach polobůh. Přesněji syn Área, který zaslechl jeho blábolení. Pak následovalo pár upřesňujících otázek a i vysvětlení, co se vlastně stalo a co to znamená. Asi logicky Zachovi rodiče z toho nebyli nadšení, protože vidina toho, že jim další dítě zmizí na dlouhou dobu, se jim nezamlouvalo. Ovšem na naléhání druhého poloboha nakonec povolili, ačkoliv smíření s tím ještě nebyli. I tak to ale byla lepší volba, než aby o Zacha přišli jednou kompletně.

Další věcí bylo, že Zachovi se celé téhle pohádce nechtělo věřit. Ovšem jeho rodiče mu připomněli, že je adoptovaný, takže určitá šance tu je, protože o jeho biologických rodičích nic nevěděli. Ne, že by to byla berná mince, ale Zach nechtěl rodičům přidělávat další vrásky tím, že by se strachovali o jeho život, když jedno dítě v podstatě nedávno ztratili. Zachův přesun do Tábora si vzal na starost kolega jeho otce, ačkoliv rodiče ho kus cesty doprovázeli, do Tábora s ním nemohli. Tak se tedy Zach dostal do Tábora a ubytoval se v Hermově srubu. Prvních pár měsíců bylo krušných. Zvykat si na všechny ty novoty a divné věci, kterým se jen těžko věřilo, pro něj nebylo zrovna snadné. Navíc byl akorát v pubertě, takže pochybování o všem, co se mu řeklo, bylo zkrátka biologickým pudem. Nehledě na to, že byl taky vytržený ze svého stereotypu, kdy občas během tréninků a aktivit pozapomínal na svojí malou sestřičku, což si ve výsledku ještě začal vyčítat. Ovšem postupem času se začal smiřovat, jak se smrtí sestry, tak s novou realitou, která mu byla předurčena už jeho narozením. Jediná věc, která ho stále částečně trápila, byl fakt, že netušil, kdo je jeho božský rodič. Ne, že by to pro něj bylo určující, ale každý je přece jen zvědavý.

Jako nevyžádaný strávil v Táboře necelé tři roky, než jeho matka uznala za vhodné ho uznat za svého syna. Bylo to během toho, kdy se rozhodl tak trochu oplatit určitou nespravedlnost vedoucímu srubu Herma. Přesně v ten moment se nad jeho hlavou objevil symbol bohyně Nemesis. Tehdy Cheirónovi konečně došlo, proč většinu času své žertíky odůvodňuje tím, že to bylo jen vyrovnání spravedlnosti. U Cheiróna totiž během svých tábornických let strávil spoustu času, kdy mu stará kentaur promlouval do duše, aby přestal se svými výstřelky, žertíky, nebo jak Zach rád říkal, vyrovnáním účtů. Přestěhoval se tak do srubu svojí matky, kde měl konečně i svoje vlastní sourozence, kteří ho mezi sebe vzali, ať už s větším nebo menším nadšením. Přece jen už tehdy měl určitou pověst. Svá další léta trávil tréninkem, táborovými aktivitami, ale i na výpravu se za tu dobu podíval. Někdy ze všeho vyvázl spíše se štěstím, ale i tak se to dá jistě počítat, no ne?

V jeho devatenácti letech utrpěl další ztrátu, kterou byla smrt jeho adoptivního otce. Sice to nebyla taková rána jako smrt jeho mladší sestřičky, ale i tak to bylo něco, co ho zasáhlo. S povolením vedení se na pár měsíců vrátil do Las Vegas. Sice už mohl z Tábora svobodně odejít, ale i tak nějak tušil, že se z toho místa za těch pár let stal jeho domov a věděl, že se vrátí. Ovšem potřeboval se ujistit, že jeho matka tohle jeho rozhodnutí zvládne, protože už po svém boku neměla v podstatě nikoho. Nějakou dobu tak strávil cestováním mezi Táborem a Las Vegas, což nebyla zrovna levná záležitost, a nakonec to musel ve výsledku dost omezit, aby neskončil v dluzích, ze kterých by se už v životě nevyhrabal. Nebo jeho matka. Na krátkou dobu také zastával místo vedoucího srubu, které získal možná i díky tomu, že byl jednu dobu nejstarší a taky potřeboval přijít na jiné myšlenky, což nejspíš vycítili i jeho sourozenci. Někdy v té době se také seznámil s Lucy, mladou neurčenou polobohyní, která akorát přišla do Tábora a v jeho mysli mu až příliš připomínala jeho malou sestřičku, takže si k ní vybudoval přesně takové pouto, které měl dříve s Ariel. Tedy…krapet slabší, protože spolu nevyrůstali, ale nějaké ty ochranářské pudy a bratrské chování z jeho strany rozhodně vidět bylo.

O nějakou dobu později se z místa vedoucího srubu stal instruktorem. Možná logický postup, ale Zacha rozhodně překvapil, protože i ve své pozici vedoucího srubu úplně neomezil svoje žertíky, takže něco takového nečekal. Ovšem také za tu dobu nachytal nějakou zodpovědnost a naučil se, že ne vždycky je něco takového vhodné, tudíž nejspíš to bylo nakonec bernou mincí, proč mu byl post instruktora nabídnut. Stal se tak instruktorem boje, přesněji se zaměřil na menší čepele – dýky a nože. Další drobnost, na kterou se mohl zaměřit a byl za to rád. I tak si ale právě z vykonávání své práce odnesl určité šrámy. Při útoku Nyx měl právě trénink s mladšími táborníky a viděl na vlastní oči umírat jednoho svého žáka, který nebyl ještě dostatečně rychlý a neměl tolik zkušeností. Nějakou dobu ho to užíralo, protože odmítal učit na střelnici. Jak se ale říká, nakonec se svým strachům postavit musíte. Přesně to Zach udělal, pokračoval v trénincích na všech místech, ale nějaké svoje strachy si pořád hýčká pod pokličkou a postavit se jim úplně nehodlá.

Zajímavosti

Má strach z gumových kachniček. Nedokáže vysvětlit proč, ale prostě to tak je. Nejedná se přímo o fóbii, ale stejně tento fakt před obyvateli Tábora tají, aby se mu to nevymstilo.
Tak trochu si adoptoval Lucy Kingsley a bere jí jako svojí mladší sestřičku, protože mu připomíná jeho nevlastní sestru, která zemřela.
Nesnáší nemocnice, z toho pachu dezinfekce se mu zvedá žaludek a snaží se návštěvě této budovy vyhnout jak čert kříži.
Pravidelně jezdí mimo Tábor navštěvovat svojí adoptivní matku. Dělá to jak pro klid svojí, tak i její duše.
Od svých šesti let navštěvoval kurzy sebeobrany a boxu, tudíž mu nedělá problém boj na blízko.
Rád provokuje ostatní, a ještě raději je vytáčí, zvlášť když ví, co na ně zaručeně platí.
Během svého dětství v Las Vegas a občasném pobývání v nočním klubu se naučil hrát poker a taky si osvojil některé techniky podvádění v něm.
Jeho otec býval v armádě a od jeho smrti nosí vždycky kolem krku jeho psí známky.

Příchod do Tábora: Červenec 2012, určen květen 2015

Schopnosti

DESTINY

Nepříjemný pocit při blížícím se neštěstí (pasivní)
Deja vu (pasivní)
Záblesky budoucnosti milované osoby (aktivní)
Vidění nejpravděpodobnější budoucnosti v řádu několika minut (aktivní)
Nahlédnutí do vzdálené budoucnosti (aktivní)
Poupravení něčího osudu za cenu oběti (aktivní)

EQUITY

Rozpoznání lži (pasivní)
Pravdomluvnost (pasivní)
Přinucení protivníka k mluvení pravdy (aktivní)
Vytváření neporušitelných přísah (aktivní)
Vyrušení magických schopností protivníka při boji v převaze (aktivní)
Kopírování dosažených aktivních schopností protivníka (aktivní)

TYCHOKINESIS

Schopnost se správně rozhodnout (pasivní)
Přitahování šťastných náhod (pasivní)
Výrazně vyvinutějších reflexy oproti ostatním (aktivní)
Sesílání neštěstí na protivníka (aktivní)
Očarování předmětů na talismany štěstí (aktivní)
Krátkodobé prokletí (aktivní)

Inventář

-

-

Nemesin škorpión

Polobůh nevlastní žádný předmět z kovárny.

Polobůh nevlastní žádný předmět z vetešnictví.

Bič, který je seskládaný z lesklých kousků ostří a dokáže se natáhnout i několik desítek metrů, omotat se kolem protivníka a jediným zatáhnutím ho přitáhnout a nebo roztrhat na kusy. Jméno dostal po škorpioním ocase díky jeho rychlosti, přesnosti a kruté bodné síle. Bič je běžně nezničitelný. Zničit by ho dokázal pouze bůh či monstra nejvyšších řádů.